Historie tábora Lety u Písku

Cikánský tábor vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. V průběhu roku 1942 se stal místem soustředění přibližně 1290 vězňů z řad cikánského etnika. Značná část z vězňů zemřela v důsledku nedostatečných hygienických podmínek, z podvýživy a následkem pracovního vypětí. Na přelomu let 1942 a 1943 byli přeživší Cikáni ve dvou transportech odesláni do cikánského tábora v Osvětimi, což pro ně většinou znamenalo trest smrti. Jen malá skupina vězňů byla z tábora v Letech propuštěna a mohla se tak vrátit do svých domovů.

V období 1. Československé republiky žilo na území celého státu přibližně 70 000 až 110 000 Cikánů. Přesné počty nebyly známy z důvodu životního stylu cikánského etnika, které žilo většinou neusedlým způsobem života. Pokusy vyčleňovat Cikány z většinové společnosti byly již dřívějšího data. Úřady se dlouho řídily výnosem vídeňského ministerstva vnitra z roku 1888 o kočovných Cikánech. Předpis platil až do roku 1927, kdy byl v českých zemích nahrazen modernějším právním ustanovením. Při jeho přípravě byly za vzor brány předpisy řešící cikánskou problematiku z Francie, a hlavně Bavorska. Přijatý československý právní předpis o potulných Cikánech byl na svou dobu tedy značně moderní a sloužil jako vzor pro řešení cikánské problematiky i v dalších zemích hlavně střední a východní Evropy. Na dnešní dobu však byl pochopitelně drakonický.

Další vývoj tzv. cikánské otázky dramaticky ovlivnil nástup nacismu v sousedním Německu. Tamní režim ostře vystupoval proti určitým skupinám obyvatelstva, včetně německých (a po anšlusu Rakouska) i rakouských Cikánů. Aby unikli politické persekuci, začali se proto ve značných počtech přesouvat na území Československa. Situace se dramaticky zhoršila po tom, co následkem mnichovského diktátu došlo ze strany Německu k zabrání českého pohraničí. Podle hrubých odhadů zůstalo v hranicích okleštěných českých zemí přibližně 14 000 Cikánů, z toho 6000 připadlo na Čechy a 8000 na Moravu. V Sudetech zůstalo přibližně 4000 Cikánů, kteří se následně ovšem snažili dostat na československé území. Důsledkem všech změn se tak přes české země neustále přesouvaly značné počty Cikánů, často bez jasně určené domoviny, čemuž se české úřady snažily bránit.

Výnosem z 30. listopadu 1939 tak bylo ministerstvem vnitra nařízeno, aby se nejpozději k 13. únoru 1940 cikánské obyvatelstvo ustalo v kočování a trvale se usadilo. Ti, kdo by nařízení nedbali, měli být zařazeni do kárných táborů. Přechod Cikánů k usedlému stylu života neprobíhal všude stejně. Menší potíže činil tam, kde bylo dostatek pracovních příležitostí, tedy většinou ve velkých městských aglomeracích. Naopak na venkově, kde bylo práce pomálu a navíc se jednalo často o sezónní práce, nastal problém. Usazování Cikánů na katastru obce se často vehementně bránily místní samosprávy. Existovaly i určité skupiny cikánského etnika, které jakékoliv donucovací snahy o jejich usazení na stálém místě odmítaly a pokračovaly v tradičním kočovném stylu života. Přesto se úřadům podařilo získat poměrně přesný přehled o počtech Cikánů žijících na území státu. K 1. dubnu 1940 bylo tak napočítáno na území protektorátu 6540 Cikánů.

Kárné pracovní tábory byly zřizovány od roku 1939 pro všechny osoby starší 18 let, které se „štítí práce a nemohou prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu.“ Z dikce zákona je patrné, že se nejednalo pouze o kočující Cikány, ale o osoby nejrůznějšího etnického původu. Ty byly umístěny do kárných pracovních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. V prvním případě se o zhruba padesát malých baráků, v nichž mohlo žít v létě 240, v zimě pak 80 osob. Baráková ležení obou táborů byla obehnána vysokým plotem a byla přísně střežena. S účinností od 1. ledna 1942 byly oba kárné pracovní tábory přejmenovány na sběrné tábory. Necikánští trestanci byli odtransportováni do tzv. donucovacích pracoven v Praze-Ruzyni a Brna. Cikánští trestanci se naopak stali prvními vězni těchto nově otevřených sběrných cikánských táborů.

Počátek tohoto obratu ve statutu cikánských vězňů lze spatřovat ve vládním nařízení o preventivním potírání zločinnosti z 9. března 1942. Ten přesně odpovídal obdobnému říšskému výnosu, kterým se tzv. cikánská otázka upravovala na území Německa. Na základě výnosu česká vláda zavedla policejní preventivní vazbu, která se mohla vykonávat buďto v protektorátních institucích nebo v koncentračním táboře v Osvětimi. Transporty „asociálů“ do koncentračního tábora v Osvětimi byly vypravovány na rozkaz kriminální německé policie v Praze. Jak již bylo výše uvedeno, český výnos pouze kopíroval dřívější německý výnos z prosince 1938, na jehož základě mělo dojít k vyloučení cikánského obyvatelstva z řad německého národa. Po tom, co se uskutečnil soupis všech Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících cikánským způsobem života, došlo z nařízení říšského vůdce SS a šéfa německé policie z 27. dubna 1940 k soustřeďování těchto osob v táborech na území Rakouska, východního Pruska a Němci obsazeného Polska. 29. ledna 1942 pak Himmler vydal rozkaz o soustředění Cikánů v cikánském táboře v Osvětimi, čímž se otevřela cesta k masové likvidaci veškerého cikánského etnika.

10. února 1942 vydal příkaz o potírání tzv. cikánského zlořádu také velitel protektorátní policie. Veškerým osobám cikánského původu bylo úředně nařízeno, že se musí dostavit k soupisu na příslušné četnické a policejní stanice. Cikáni a cikánští míšenci se stálým zaměstnáním byli prozatím ponecháni na svobodě. Naproti tomu Cikáni a cikánští míšenci již dříve vzatí do policejní preventivní vazby a dále Cikáni a cikánští míšenci bez stálého zaměstnání měli být i se svými rodinnými příslušníky dopraveni do cikánských táborů. 24. února 1942 vydalo protektorátní ministerstvo vnitra výnos o nové formě nuceného soustředění, kdy s platností od 1. srpna 1942 byly zřízeny cikánské tábory “za účelem vyloučení Cikánů, cikánských míšenců a osob potulujících se po cikánském způsobu ze společnosti a jejich vychování k práci, pořádku a kázni”. Tyto cikánské tábory vznikly přeměnou dosavadních kárných pracovních/sběrných táborů v Letech a v Hodoníně.

Pakliže po odeslání předchozího osazenstva do donucovacích pracoven v Praze zůstalo k 1. srpnu 1942 v Letech pouze 19 Cikánů, od 2. srpna sem začaly proudit pod dohledem četníků a policistů cikánské kolony z celých Čech. Urychleně se postavily další tři baráky, čímž došlo k navýšení kapacity tábora z dosavadních 300 na 600 vězňů. Převážná většina vězňů byla přitom přivezena bezprostředně po otevření tábora, později již nových vězňů přicházelo poměrně málo. Nicméně i tak byl tábor silně přelidněn, protože tudy – až do likvidace tábora v květnu 1943 – prošlo přibližně 1290 vězňů. Vězeňkyním se tu narodilo také 30 dětí.

Jedním z účelů soustředění cikánského obyvatelstva v táborech měla být jeho převýchova k práci. Cikáni a Cikánky tak pracovaly v rámci pracovních skupin jak uvnitř, tak i vně tábora. Zatímco ženy pracovaly převážně v táborových dílnách, kuchyni a pečovaly o nemocné, muži byli využíváni k práci v okolních lesích, na polích a při výstavbě silnic. Při této činnosti docházelo čas od času k útěku vězňů. Za dobu existence cikánského tábora v Letech došlo celkem k 103 pokusům o útěk, z čehož 55 bylo neúspěšných. Dopadení vězni byli následně předání do protektorátních sběrných táborů či odeslání do koncentračního tábora v Osvětimi.

Vlivem nadměrné koncentrace vězňů, nevyhovujících hygienických podmínek, soustavného pracovního přetěžování a nedostatečné výživy, došlo mezi osazenstvem tábora záhy k propuknutí nakažlivých chorob. Na konci roku 1942 již byla epidemie takového rozsahu, že bylo nutno tábor uzavřít a veškerý styk vězňů a personálu s okolním civilním obyvatelstvem byl zakázán. Do tábora byla umístěna protiepidemická autokolona, která zde počátkem ledna 1943 provedla důkladnou desinfekci. Současně bylo provedeno dvojí očkování personálu i všech vězňů. Opatření se však ukázala jako jen málo účinná, a tak zatímco v prosinci 1942 zemřelo na následky nemocí 67 vězňů, v lednu 1943 jich umíralo již přibližně 10 denně. Za celý leden zemřelo 136 vězňů.

Katastrofální zdravotní situace v táboře v Letech ještě gradovala, když infekčními chorobami byla postižena také část dozorčích a zdravotnického personálu. 19. ledna 1943  došlo k výměně velitele tábora. Nový velitel se energicky ujal řízení tábora zamořeného množstvím nejrůznějších chorob, z nichž nejvážnější byla, vedle plicních problémů,  epidemie břišního a skvrnitého tyfu. Do tábora byli rovněž umístěni dva stálí lékaři. Rozkazem ze 17. února byl pak tábor hermeticky oddělen od okolního světa. Dozorčí personál ani vězňové nesměli opustit tábor a stejně tak byl bez výjimky sem byl zakázán i vstup. Oplocení a strážní domky byly uvedeny do stavu, který vylučoval útěk z tábora. Pokud by se o útěk přesto některý z vězňů dopustil, strážní měli nakázáno okamžitě a bz výstrahy na uprchlíka střílet. Okolní obyvatelé se  nesměli k táboru přiblížit na vzdálenost menší než 200 metrů. Tato karanténa platila až do doby, než byli vězňové z odtransportováni  do Osvětimi.

Celková bilance zdravotních poměrů byla po devítiměsíční existenci tábora strašlivá: v době od 16. srpna 1942 do 23. dubna 1943 zde zemřelo celkem 327 vězňů, což byla víc než čtvrtina všech, co prošli táborem. Osud tábora se začal pomalu naplňovat. 3. prosince 1942 byl odsud vypraven do koncentračního tábora v Osvětimi první transport, sestávající ze 78 žen a 16 mužů. Druhý hromadný transport vězňů pak do Osvětimi odjel 4. května 1943 a bylo v něm 417 vězňů. Po tomto druhém odsunu zůstalo v Letech už jen 198 vězňů, z čehož 52 byli muži, 42 ženy a zbytek děti. Většinou se jednalo o tzv. necikánské vězně, přičemž dodnes není zcela jasné, na základě jakých kritérií byli vybíráni. Část z nich pak byla odeslána do cikánského tábora v Hodoníně či do tzv. donucovacích pracoven v Ruzyni a Pardubicích. Jen malá skupina byla nakonec propuštěna na svobodu. Prázdný tábor byl vyklizen, zbylé předměty spáleny, celý prostor posypán chlorovým vápnem a příjezdové cesty opatřeny zákazovými tabulkami. Tím byl osud tábora v Letech završen.

 

Zdroj: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1930 – 1945. Brno:Univerzita J. E. Purkyně, 1981

Nezávislé noviny

Foto: Památník v MIrovicích. Zdroj: Wikipedie. Autor: Původně soubor načetl Miraceti na projektu Wikipedie v jazyce čeština – http://max.xf.cz/lm/mirovice2.htmlNa Commons přenesl z cs.wikipedia uživatel Sevela.p pomocí nástroje CommonsHelper., Copyrighted free use, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9033133