Život v sociálních bublinách. Máme se ho bát?

Dle sociálních vědců Češi čím dál více upadají do života v izolaci. Sociální sítě jim prý nahrazují skutečný společenský život. Jak je to doopravdy?

Sociální vědci se stále více zaměřují na výzkum způsobů, jakými sociální média ovlivňují chod společnosti. Získaná data prý ukazují, že Češi se čím dál častěji uzavírají do názorově shodných komunit, tzv. sociálních bublin. Mezi jednotlivými „bublinami“ se přitom uskutečňuje jen minimální nebo dokonce nulová interakce. Tak se může stát, že se lidé diví výsledkům voleb a ptají se, jak je možné, že byl zvolen určitý kandidát, když přece ve svém okolí neznají nikoho, kdo by ho chtěl volit. Příčinou jsou právě ony názorové „bubliny“ na sociálních sítích.

Jeden z takových výzkumů například vycházel z účtů, které Češi mají na Facebooku, z nich pak bylo vybráno několik facebookových stránek, reprezentujících stávající politické proudy v České republice, tak, aby vzorek šel napříč názorovým spektrem. Tyto politické strany byly výzkumníky rozděleny na „systémové“ a „antisystémové“. Pak bylo zjišťováno, kterým stranám uživatelé Facebooku udělují „lajky“. Vedle toho byl na Facebooku sledován také určitý počet stránek se zpravodajským obsahem (např. Lidovky.cz, Parlamentní listy.cz, DVTV apod.). Rovněž zde bylo sledováno, jak na obsahy stránek reagují uživatelé svým „lajkováním“. Finálním krokem šetření byla konstrukce vzájemného průniku obou šetřených souborů do jednoho, přičemž se vyhodnocovalo, jak spolu souvisejí uživatelé stranických a zpravodajských stránek na Facebooku. 

Výsledkem zkoumání bylo zjištění, že lidé s pravicovým cítěním dávají při sledování internetu a sociálních sítí přednost stránkám jako Parlamentní listy nebo EuroZprávy.cz, zatímco voliči strany TOP 09 upřednostňují produkci DVTV, Svobodné fórum a Echo24.cz. Hlavním poznatkem výzkumu byl fakt, že se „zájmové trajektorie“ obou krajních názorových táborů vzájemně prakticky nepropojují; příznivci pravicové politiky navštěvují stránky nabízející liberální (neomarxistické) obsahy naprosto minimálně, a opačně, levicově orientovaní jedinci nejeví žádný zájem o obsahy webů jako třeba Parlamentní listy.

Sociální vědci se se obávají, že v české společnosti vznikají nová rizika. Tím, že lidé čím dál více komunikují jen s těmi, kdo s nimi sdílí stejné hodnoty, politické přesvědčení a životní představy, přestávají mít přehled o názorech, které mají lidé, co do jejich sociálních „bublin“ již nepatří, protože se vznášejí časoprostorem v bublinách vlastních. Česká společnost se tak čím dál více atomizuje, přičemž si lidé přestávají vzájemně rozumět.

Problémem podobných výzkumů nicméně je, že ačkoliv vycházejí z tzv. tvrdých dat, vědci se většinou nepokoušejí zasazovat naměřené výsledky do širšího dobového kontextu. Vždyť to, že lidé lidé žijí ve svých ulitách, do kterých pustí jen ty, s nimiž je jim příjemně (tj. nehrozí, že by se s nimi museli nervovat proto, že mají diametrálně odlišné názory), je známo již notnou řádku let. Nejméně od dne, kdy jistá newyorská novinářka vyjádřila svoje zděšení, že za prezidenta byl zvolen G. W. Bush výkřikem: „Ale jak je to možné? Vždyť nikdo, koho znám, ho nevolil!“ Prakticky totožně reagovali američtí městští levičáci, když zbytek Ameriky zvolil Donalda Trumpa. Lidé, co myslí jinak, spolu zkrátka nemluví.

Sociální vědci se také často pokoušejí prezentovat výsledky svých výzkumů jako něco, co vážným způsobem může v budoucnu ohrožovat českou společnost. Přitom jde mnohdy jen o návrat do přirozeného stavu, který v Českých zemích v minulosti již existoval. V dobách, kdy začala vznikat moderní česká společnost, tedy v druhé polovině 19. století, se lidé poměrně záhy začali sdružovat kolem přirozených zájmových center. Pomáhalo jim to prosazovat vlastní cíle.

Už za starého Rakouska zde tak existovalo cosi, co dnes politická věda nazývá názorovými tábory. Byly celkem tři: křesťansko-konzervativní, socialistický a konečně nacionálně-liberální. Kromě táborů se pro tyto přirozené společensko-politické formace vžil také název sloupy, protože skutečně šlo o systém, který držel celou klenbu společenské architektury své doby.

V praxi to znamenalo, že lidé byli organizováni do jednoho ze tří názorových táborů, na jejichž bázi začaly také vznikat ideovým zaměřením odpovídající politické strany. V nich se tvořily stranické struktury, které následně prorůstaly celým spektrem společenského života, protože na jejich základě dále vznikaly další organizace jako tělovýchovné jednoty, spotřební družstva, vzdělávací spolky, peněžní ústavy, stranický tisk atd. Důležité bylo, že každý ze tří názorových táborů si vytvářel své vlastní struktury navazujících institucí, které byly vzájemně naprosto odděleny od táborů zbývajících.

Člověk se tedy prakticky rodil do určitého názorového tábora, který byl dán společenským statutem jeho rodiny. V dětství chodil do zájmových spolků patřících jedné politické straně, když začal vydělávat, ukládal peníze do záložny patřící stejné politické straně, a cvičit chodil do tělovýchovné jednoty a zboží nakupoval v prodejně, patřící rovněž do konglomerátu této politické strany. Když byl dost starý, vstoupil samozřejmě do oné strany, cestou do práce četl její stranický tisk, ve stáří byl zaopatřen penězi ze starobního fondu téže politické strany, a když pak zemřel, o pohřeb se mu postaralo pohřební bratrstvo, pochopitelně stále jedné a té samé politické strany. Bylo to politické stranictví od kolébky až ke hrobu.

Tento systém politického stranictví se z Rakouska-Uherska pružně přelil do nově vzniklého Československa. Protože i dnes představuje Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) významnou politickou sílu, ukažme si – pro ilustraci – jakou měla pozici v První republice. Tehdejší československá sociální demokracie (ČSDSD) byla skutečným státem ve státě. Mocnou politickou stranou disponující i pozoruhodnou hospodářskou silou. Ta byla odvozena od Ústředního svazu československých konzumních, výrobních a hospodářských družstev v Praze, založeného v roce 1908. V roce 1938 měl tento svaz půl miliónů členů, přičemž jeho podniky měly finanční obrat 23 miliard korun. Svaz tvořilo celkem 743 družstev se 14 tisíci zaměstnanci. Finančním centrem celého systému byla Všeobecná družstevní banka v Praze a Všeobecná dělnická záložna. Strana disponovala také vlastní pojišťovnou (Čechoslavie) se čtvrt miliónem pojištěnců. Samozřejmostí byla vlastní stranická tiskárna, vlastní nakladatelství a knihkupectví.

Podobné společensko-hospodářsko-finančnické struktury měla každá politická strana, i když většinou ne v takovém měřítku jako československá sociální demokracie. Vedle toho v Československu žily ještě národnostní menšiny (připomeňme si, že jen Němců žilo v První republice na 3 milióny), které samozřejmě vytvářely paralelně společensko-hospodářské struktury vlastní, opět sdružené okolo svých politických stran. Vedle Němců tu byli Slováci, Poláci, Maďaři… politický i hospodářský život v První republice byl opravdu pestrý.

Co je ale důležité a co si znovu zdůrazněme, lidé byli pevně zařazeni – dle své ideového přesvědčení a vlastního společenského statutu – do své vlastní škatulky dané politickou stranou a návaznými stranicko-hospodářskými strukturami, a v ní se pohybovali prakticky celý život. Stejně jako dnes, když hovoříme o sociálních „bublinách“, také tehdy se lidé patřící pod jednu stranickou formaci stýkali jen minimálně s lidmi patřícími do stranické formace jiné. A brali to jako přirozený stav věci.

Tento systém stranického kastovnictví, můžeme-li to tak nazvat, narušila až Druhá republika, kdy došlo k prvnímu okleštění stranického systému u nás, a pak hlavně období po druhé světové válce, kdy byl politickým stranám nasazen chomout Národní fronty, v němž poslušně doklusaly až k Vítěznému únoru v roce 1948. Následovala pak už jen vláda jedné strany, rozvrat tradičních společensko-politických struktur, krádež veškerého soukromého majetku komunistickou stranou, a pak dlouhá léta pozvolného úpadku české společnosti.

Jak se po roce 1989 podařilo navázat na původní stav, který zde panoval před nástupem nacismu a komunismu k moci, si může každý udělat obrázek na základě srovnání stavu prvorepublikové sociální demokracie s tou dnešní. A takto to asi vypadá ve všech oblastech našeho současného života.

Lze se proto domnívat, že život v tzv. sociálních bublinách současnou, ale ani tu budoucí českou společnost nijak zvlášť neohrožuje. Jedná se spíše o návrat do přirozeného stavu, vyznačujícího se jednak diverzitou, jednak sdružováním se jedinců dle jejich společných názorových i jiných preferencí, a co je hlavní, na základě jejich svobodné vůle. A to je vlastně pozitivní, ne?

Nezávislé noviny

Náhledové foto: pxb