Volba prezidenta. Češi vybírají mezi sprosťákem a nadutcem

Čeští voliči si už za pár dní budou moci svobodně vybrat, zda je dalších pět let bude v nejvyšším úřadu země zastupovat stávající prezident Miloš Zeman, či jeho vyzyvatel Jiří Drahoš. Ačkoliv žádný z kandidátů nepředstavuje ideální řešení, národ se už rozdělil na dva nesmiřitelné tábory.

Miloš Zeman byl v prezidentské funkci posledních pět let. Kritikové ho obviňují, že za tu dobu snížil prestiž prezidentského úřadu jako nikdo před ním. Na veřejnosti se choval mnohdy neomaleně, neváhal hovořit sprostě, opilost povýšil na virózu a Českou republiku svedl z cesty prosazování lidských práv a uvrhl jí do područí putinovského Ruska a komunismu holdující Číny. Miloši Zemanovi se rovněž vyčítá, že se obklopuje lidmi, kteří mu rozhodně nedělají čest. Od svého mluvčího, „zlatoústého“ Jiřího Ovčáčka, přes šedou hradní eminenci Vratislava Mynáře, až po podezřele záhadného Martina Nejedlého.

Značná část z toho je pravda. Zemanovo extempore při otvírání výstavy zrestaurovaných královských klenotů v roce 2013 bylo skutečně spíše důsledkem opilosti než akutní virózou, ať už nás Hrad později přesvědčoval o čemkoliv. Na druhou stranu náklonnost k alkoholu nebyla prohřeškem samotného Zemana; ten se „proslavil“ hlavně tím, že konzumaci alkoholu ve svých bonmotech často veřejně oslavoval, pravda, jen do chvíle, kdy mu zhoršující zdravotní stav dal zřetelně najevo, že si nadále bude muset vybrat mezi alkoholem a svým životem. Nicméně to, že alkoholu holdovali i mnozí další Zemanovi předchůdci v prezidentském úřadu, je veřejně známou věcí.

Zemanova „prořízlá huba“ je kapitolou sama pro sebe. Ví bůh, co ho nutká k tomu, aby se na veřejnosti vyjadřoval tak obhrouble. A to přesto, že mu jeho nejbližší okolí nejspíše radí, aby v tomto směru ubral, protože mu to u českých voličů zbytečně ubírá body. Právem. Češi prostě nemohou zapomenout, že prvním prezidentem v jejich novodobé historii byl Tomáš Garrigue Masaryk, člověk důstojný až upjatý. A stejně jako u českých králů platilo, že jsou jen dočasnými nositeli koruny, která trvale patří sv. Václavu, tak i pro každého dalšího českého prezidenta platí, že je pouhým pokračovatelem v díle započatém T. G. Masarykem. V díle, jež se každým dalším činem může buďto zhodnotit, nebo naopak nenávratně poškodit.

Poslední televizní debaty, které proběhly v rámci druhého kola předvolební kampaně, v tomto směru umožnily určitý vhled od „hlubin prezidentovy duše“. Miloš Zeman zde prohlásil, že si v diskuzi oblíbil tzv. šrapnely, tedy nenadálé slovní výpady, které zapůsobí jako blesk a do rozhovoru vnesou zcela novou dynamiku. Jedná se o cimrmanovský termín. Stejně jako jiný výraz, „sprostý podezřelý“, který si Zeman rovněž oblíbil a často k němu sahá, v poslední době hlavně v souvislosti s trestním stíháním předsedy ANO Andreje Babiše. Je přitom zvláštním paradoxem, že ač si Miloš Zeman tolik oblíbil tvorbu Zdeňka Svěráka, ikona českého divadelnictví dává ostentativně přednost jeho politickým protivníkům, v současnosti Jiřímu Drahošovi.

Prezidentská funkce ale není divadlo a prezident nemůže mluvit slovníkem divadelního hrdiny, třebas u národa oblíbeného. Mnozí Češi proto nevěřili vlastním uším, když jejich prezident v přímém přenosu přeložil do češtiny název ruské „umělecké“ skupiny Pussy Riot. Miloš Zeman přitom vyslovil jen to, co vnímá každý, pro koho je angličtina mateřským jazykem. Pussy riot je totiž vulgární slovní spojení. Členky ruské skupiny dobře věděly, co tím sledují, když si ho vybraly za název. A je čistě na světové veřejnosti, jestli přistoupí na hru, že provokace může být plnohodnotným, respektovaným uměním. Právě váhání, zda provokace může být patřičná jako umělecká forma i na poli politiky, stojí za zvláštní ochranou, které se tato kontroverzní ruská dívčí skupina těší na Západě. V rámci této ochrany se bere za nepatřičné jakkoliv zpochybňovat uměleckou hodnotu jejího „díla“, kolem jehož pornografické podstaty se našlapuje po špičkách. Miloš Zeman toto tabu porušil. Naplno vyslovil, co bylo zjevné: že Král je nahý. Že pornografie zůstává pornografií, i když by se tisíckrát tvářila umělecky vznešeně. A že uznání, kterého se na Západě skupině Pussy Riot dostává, není motivováno ušlechtilými cíli.

Miloš Zeman porušil tabu, strhl škrabošku z tváře společenské přetvářky, přesto on byl tím, na kom ulpěl kýbl vylité špíny. Tabu je totiž nebezpečné právě tehdy a tomu, kdo s ním zachází společensky nekonvenčním způsobem. Miloš Zeman veřejně prohlásil, že Vznešené není vznešené, ale je naopak nízké a ubohé. Ošklivost, jakým se odhalená pravda vůči veřejnosti projevila, pak na mnohé muselo působit o to odpudivějším dojmem, že nikdo s odtajněním tabu dopředu nepočítal. Ošklivost tak byla dokonalá. Pro ty, kdo se s pravým významem slova Pussy Riot setkali poprvé, i pro ty, kdo sílu tabu po dlouhá léta obnovovali a chránili.

Přesto Miloš Zeman v očích většiny veřejnosti prohrál. Nikoliv tím, že pravdu odkryl, ale tím, jakým způsobem to učinil. Nepochopil, že v dialogu s veřejností nejde zdaleka jen o obsah, ale v nemenší míře také o formu. Miloš Zeman použil k odhalení pravdy cimrmanovský „šrapnel“, aniž by uvážil, že to, co se chystá odkrýt, je třaskavé už samo o sobě. Kdyby býval volil vhodněji slova, mohl u veřejnosti tehdy výrazně zabodovat, aniž by tím vyvolal dojem, že nepatřičným způsobem snížil důstojnost úřadu, který zastává.

Vyzyvatelem Miloše Zemana je v druhém kole prezidentské volby Jiří Drahoš. V jeho osobě jako by soustředil veškerý odpor a nechuť, kterou značná část české společnosti pociťovala po celých pět let Zemanova prezidentství. Právě lidé, které Miloš Zeman pejorativně označoval jako „pražská kavárna“, nyní cítí, že přišel čas na revanš. „Čas na změnu!“ Teď, anebo nikdy! duní celou zemí a veřejnost je přesvědčována, že pokud nebude Miloš Zeman nahrazen na Hradě jejich kandidátem, nastane něco jako konec světa, Armagedon, Attila, bič boží apod.

Je těžko polemizovat s jejich tvrzením, že kandidát „pražské kavárny“ je čestný a poctivý člověk, který prezidentskému úřadu dodá znovu jeho důstojnost, když o Jiřím Drahošovi nevíme prakticky nic. Na rozdíl od Miloše Zemana, který působil ve vysoké politice od roku 1989, byl jedním ze zakladatelů obnoveného českého státu a do značné míry jeho formovatelem, takže se logicky za ta léta dopustil i mnohých chyb, omylů a nespravedlností, Jiří Drahoš prožil celý svůj produktivní život mimo zrak širší veřejnosti. Nikdo tedy pořádně neví, kdo je, jaké má názory, postoje, životní preference. Pokud se dopustil nějakých osobních přešlapů, a nebyl by ani člověkem, kdyby se mi nic podobného nikdy nestalo, na veřejnost se nic z toho nedostalo. Prostě proto, že Jiří Drahoš nebol na rozdíl od Miloše Zemana osobou veřejnou, nýbrž bytostně soukromou.

Ví se, že je vzděláním chemik a dosáhl jistého věhlasu ve vědeckých a akademických kruzích. Jako vrchol jeho životní kariéry se uvádí osm let, které strávil v čele české Akademie věd. Závěr produktivního života tedy prožil jako byrokrat, chcete-li manažer, nikoliv vědec. Po odchodu z čela Akademie věd deklaroval svůj zájem o úřad prezidenta České republiky. Bylo to vlastně jeho první veřejné politické vystoupení. Teprve tehdy se široká česká veřejnost dozvěděla, že Jiří Drahoš existuje. Bylo to počátkem roku 2017.

Chceme-li se dozvědět cosi o politických postojích Jiřího Drahoše, mnoho možností tedy není. Jisté vodítko může skýtat skutečnost, že se připojil k signatářům výzvy Vědci proti strachu a lhostejnosti, která byla zveřejněna 17. 8. 2015, tedy v době probíhající migrační krize. Signatáři se v preambuli označují za vědce, akademiky, výzkumné pracovníky a studenty vědeckých oborů, tedy lidi, „jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznávat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací“. Dále vyjadřují obavu, že radikalizace společnosti skrze strach je jedním z největších nebezpečí, které nám v souvislosti s migrační krizí hrozí. O imigrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali. Cizinci žijící v Evropě jsou vykreslováni jako pátá kolona, podvodníci a zločinci. Muslimové jsou házeni do jednoho pytle s teroristy, bez ohledu na jejich skutečné názory či nepřebernou rozmanitost náboženských směrů, které vyznávají,“ stojí dále v petici. A následuje apel vědců a akademiků na politiky: „Vyzýváme vás, abyste ve věci přijímání uprchlíků zohledňovali skutečné potřeby a možnosti, ne vrtkavé nálady veřejného mínění. Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita“.

Později, když se ukázalo, že mezi miliónem osob, které byly do Evropy vpuštěny bez jakéhokoliv bezpečnostního prověření, často právě na základě podobných apelů, jako byla výše zmíněná Výzva vědců proti strachu a lhostejnosti, je celá řada muslimských radikálů, dopouštějících se v následujících měsících a letech v západní Evropě náboženskou nesnášenlivostí motivovaných vražd, zařadili většinou tito humanističtí aktivisté rychle zpátečku a začali tvrdit, že jejich výzva byla vyřčena v jiné společenské atmosféře, v jiném kontextu, zkrátka, že jejich podpis vlastně dnes už nic neznamená a že oni sami si samozřejmě uvědomují všechna rizika spojená s masovou migrací.

Pokud tedy Jiří Drahoš, ještě ve funkci předsedy AV ČR, v souvislosti s Výzvou řekl, že vědci jsou elitou českého národa, protože prý „přemýšlejí, analyzují, kritizují a jsou od počátku vedeni k tomu, aby pochybovali. A nevím, kdo víc by měl být elitou,“ zatímco o vědcích, kteří s peticí tehdy nesouhlasili, uvedl, že to jsou „lidé, kteří se rádi vymezují vůči čemukoli,“ dnes, v předvečer druhého kola volby prezidenta České republiky, mluví už zcela jinak. K podpisu pod Výzvou vědců se raději nehlásí, a pokud se z něj podaří přeci jen dostat nějaké vyjádření, zamumlá cosi o „atmosféře“, která migrační vlnu v roce 2015 tehdy provázela, jakoby jeho podpis byl záležitostí nějaké meteorologické situace a nikoliv uvědomělého aktu vědce, rozhodujícího se na základě svého údajně analytického a kritického myšlení.

Podobně se Jiří Drahoš snaží mlžit i ohledně dalšího svého dřívějšího vyjádření, kdy se ve veřejném projevu vyslovil, že pro Českou republiku by nemělo být žádným problémem, kdyby přijala 2600 imigrantů, které nám v rámci kvót chtěla přidělit Evropská komise. Na přímý dotaz Miloše Zemana v předvolební debatě televize Prima začal kličkovat a tvrdit, že těmito imigranty samozřejmě myslel také lidi z Ukrajiny, Balkánu a podobných, nám kulturně blízkých oblastí. Šlo o zřejmou lež, protože kvóty se týkaly výlučně migrantů internovaných v Řecku a Itálii a pocházejících s Blízkého východu a Afriky, tedy většinou právě osob muslimského vyznání. Dnes, kdy se ukázalo, že muslimové mohou být pro Evropany reálnou bezpečnostní hrozbou, nechce se Jiří Drahoš k svým dřívějším výrokům najednou znát. Tvrdí, že se v tomto ohledu nijak neodlišuje od českého politického mainstreamu, který tvrdě odmítá migrační kvóty a problémy lidí na útěku, ať už z jakéhokoli důvodu, chce řešit zásadně v jejich domovině prostřednictvím podpůrných ekonomických a bezpečnostních programů.

Zbývá ještě zhodnotit zvláštní mínění, které o sobě vědci a akademici, Jiřího Drahoše nevyjímaje, mají, když sami sebe považují ve srovnání se zbytkem populace za cosi víc, protože jsou údajně vybavení onou zvláštní schopností analytického a kritického myšlení, jež jim údajně umožňuje „nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznávat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací“, jak se praví ve Výzvě vědců proti strachu a lhostejnosti. Zde se ukazuje, že obyčejní lidé, vybaveni nikoliv „vědeckými analytickými mozky“, ale normálním selským rozumem, byli ve svých závěrech ohledně rizik, jež s sebou migrační vlna nesla, mnohem blíže pravdě než zástupy akademických nadutců, včetně Jiřího Drahoše. Zkrátka, to, že je někdo expertem v určitém, dnes spíše úzce vymezeném oboru, neznamená, že je stejným expertem i v jiných záležitostech. Jiří Drahoš by si tato svá omezení měl uvědomovat, pokud chce stanout v čele českého státu.

Ačkoliv v politice působí Jiří Drahoš jen velmi krátce, má podobně jako služebně daleko starší Miloš Zeman problémy s lidmi, kteří ho obklopují. Problematický může být například Petr Kolář, úzce spjatý s nechvalně známou neziskovkou Evropské hodnoty. Jiří Drahoš musel také ještě v průběhu volební kampaně odstavit z čela svého volebního týmu Jakuba Kleindiensta poté, co vyšla najevo jeho možná účast v korupčním skandálu bývalého hejtmana Davida Ratha.

Ukazuje se zkrátka, že střet politiků není nikdy střetem mezi čirým dobrem a absolutním zlem. Spíše se jedná o kolizi zájmů jednotlivých zájmových skupin reprezentovaných více či méně důvěryhodnými figurami, jež tyto zájmy veřejně artikulují. Nezávislé noviny se pokusily o určitou analýzu dvou osobností, dvou mužů, z nichž jeden se již za několik dní stane českým prezidentem. Kdo z nich to bude, rozhodnou brzy sami Češi.

 

Marián Javorský