Vzpomínky na zradu. Mnichov a selhání západních spojenců očima Václava Černého

Václav Černý (1905 – 1987) byl význačným českým intelektuálem specializujícím se na bohemistiku a romanistiku. Vzdělání nabyl ve Francii, po studiích působil na Institutu slovanských studií ve švýcarské Ženevě. Od roku 1936 vyučoval také na Karlově univerzitě v Praze. Během druhé světové války se aktivně zapojil do protiněmeckého odboje. Za tyto aktivity byl počátkem roku 1945 zatčen gestapem a až do konce války vězněn v pankrácké věznici. V roce 1951 byl pro svůj vlažný postoj k marxistickému učení vyhozen z Karlovy univerzity. Až do konce života se pak věnoval psaní svých Pamětí, které představují monumentální svědectví o stavu tehdejší české společnosti. Ve svých vzpomínkách věnoval patřičný prostor i událostem kolem mnichovské krize.

„V prvních měsících roku 1934“, píše Černý, „se Louis Barthou pokusil sjednat proti nacismu společnou velkou evropskou koalici Francie, Británie, Sovětů, Polska, Rumunska, Československa, Jugoslávie, objel za tím účelem celou Evropu, byl odhodlán postavit se nacismu mocí; byl v říjnu 1934 spolu s králem Alexandrem v Marseilli zavražděn, a přece si Francie nevymohla náležitou satisfakci: jak to, že tento první úkaz vnitřní a mravní politické ochablosti Francie pro nás nebyl varovným mementem? Jeho nástupce Laval sjednal v dalším roce smlouvu o vzájemné pomoci s námi i Sovětským svazem, navštívil Moskvu; a přece odmítl smlouvu doplnit vojenskou dohodou se Sověty – ani to se pro nás nestalo mementem. Roku 1936 Hitler obsadil Porýní, a Francie přesto branně nezakročila – pro nás to mělo být mementem. Roku 1937 vypukla španělská občanská válka. Hitler a Mussolini od první chvíle zahrnuli Franka otevřenou pomocí – Francie a Anglie vyhlásili svorně zbabělou ,politiku neutrality a neintervence´ – a pro nás to nebylo mementem. Od té chvíle, kdy si na své východní hranici dobuduje (- a neúplně! -) svou Maginotku, Francie se zcela nepokrytě opájí iluzemi válečné strategie veskrze defenzívní – a námi to ani nehne. Blumova vláda Levé fronty nejenže dovolí, ale sama přímo rozdmýchá vnitřní politiku nejzbabělejšího pacifismu, neřku-li poraženectví, nechává všechny Giony, všechny své učitele národních škol, celé levicové odbory rozvíjet o závod nejzběsilejší propagandu proti válce (,lepší být živým Němcem než mrtvým Francouzem´: francouzský spisovatel dixit), francouzská veřejná morálka se rozkládá téměř úprkem – a my to nevidíme. Francie a Anglie se předstihují v nadbíhání Hitlerovi, říká se tomu politika ,smiřování´, de l´apaisement, Hitler obsadí Rakousko, velmoci nehnou prstem. Sám Mnichov bude ještě účinkem této politiky, posledním, ale stejně marným, jako byl první.

Koncem roku 1937 ministr zahraničí Blumovy vlády, neschopný a dobromyslný Ivon Delbos se vydal na okružní cestu po východní Evropě, aby zjistil, že francouzský alianční systém je v troskách: celá Evropa, celý svět od té chvíle vědí, že Francie nechá Čechoslováky na holičkách. Jen my to dál nevíme a věříme dál skálopevně v spolehlivost Francií daného slova. Jak byla možná podobná slepota? Byla možná tím, že my sami jsme byli absolutně spolehliví. Ta slepota byla účinkem obrovité kolektivní a celonárodní autosugesce našich vlastních ctností. Byli jsme sami věrní, a byli jsme přesvědčeni o věrnosti druhých. Stáli jsme v slovu vlastním, a přísahali jsme si na slovo cizí. Milovali jsme svou svobodu, necelých dvacet let stačilo, abychom se v ní osvědčili, byli jsme odhodláni pro ni přinést oběti, a měli jsme jistojistě za to, že ti mocnější a pradávněji svobodní než my sami se nám podobají. Vážili jsme si sebe samých, a bylo pro nás nepředstavitelné, že velcí snesou představu dobrovolného sebezneuctění. Nebuďme ne pochybách, že naše tragická chvíle nás demonstrovala v očích celého světa jako národ mravního charakteru.

Byli jsme mravně zcela, fyzicky téměř zcela připraveni, vlastně jediní ze všech spojenců. To jsme měli brzy spatřit na vlastní oči: Francii zastarale vyzbrojenou, strategicky tak na výši velitelského umění z konce první světové války, zmalomyslněnou hned prvním německým skutečným ofenzívním náběhem; Anglii fakticky bez armády a smetenou do vln průlivu jediným německým rozběhem; Sovětský svaz katastrofálně ochromený čistkou důstojnického sboru v roce 1937, nedostatkem letadel, tanků, vycvičených vojenských záloh, důkladných opevnění na hranicích.“

V poslední pasáži svých Vzpomínek z let 1921 – 1945 zavzpomínal Václav Černý na svou osobní zkušenost se systémem vojenských opevnění, které se v dobách ohrožení naší vlasti nacistickým Německem horečně budovalo v celém pohraničí. „Stoupal jsem do příkrých kamenitých srázů Dobrošova, píše Černý, „a z jeho vrcholků a obnažených lesních pasek Čermenského kopce jsem se rozhlížel mlčky v sálavém vedru do dálek, pod sebe do hloubek průsmyku od Levína po hráz Branky, nalevo výš nad Náchodem po stráních k Babí a Pavlišovu, k Žďárkům a Vysoké Srbské až po hradbu Machovské hory a Stěn, napravo přes vlny čermenských a hrádeckých lesů až po pásmo Orlických hor od Vrchmezí po obě Deštné, za jejich svahy v nedohlednu jsem tušil Rokytnici, Kunvald, Čihák a Adama. Všechny ty hvozdy, stráně, úvaly, zapomenuté kouty hemžily se neviditelnými zástupy lidských krtků, všude se tu tiše a úporně kutalo, rylo, hloubilo, sváželo, zalévalo betonem; skála chrlila z nekonečných hlubin nové a nové tuny kamení, jehož přívaly se vylévaly po svazích div ne k prahům, krajním stavení a horských chalup. Budovala se zde už po léta, a teď už dobudovávala obrovitá a nesčetná pohraniční opevnění. Nejmocnější právě na dosah ruky, a neutajitelně, na vrcholu Dobrošova, stranou k Čermné, železobetonové báně počínaly už růst nad zemský povrch, čekaly již jen na svoje dalekonosná děla; pod nimi v hloubi hory nekonečná spleť chodeb a štol, schodišť, ubikací mužstva, skladišť proviantu a střeliva, podzemních špitálů, přístupových či zásobovacích či výpadových východů do vnitrozemsky odvrácených svahů, k nimž ústily nově zřizované silničky vinoucí se skrytě lesními údolími horských říček. V předpolí pevností pole zátarasů a ,španělských jezdců´. Velké pevnosti vždy v dohledu jedna druhé a celý systém k válečným úkonům řiditelný z podzemního bojového centra pevnosti hlavní.

Neměli jsme dosud nikdy takovou armádu a budeme kdy takovou ještě mít? Byl jí odepřen boj. A byl to boj, do něhož šla přesvědčena. Co po Mnichově následovalo, zničilo v ní dílo víc než desetileté svědomité přípravy, a resignací a hanbou zlomilo českou brannou morálku v páteři na dlouhá léta!

Pevnost centrální v okruhu jednoho kilometru obklopena kruhem mocných bunkrů pobočních, a na levém křídle, směrem k průsmyku, pevnost Dobrošov flankována klesající řadou bunkrů (-nejnižší ležel na dně průsmyku, takřka na bělovecké návsi -), která pokračovala bunkrovou řadou na protějším svahu až k patám další velkopevnosti na vrcholu Pavlišova, po celé déli průsmykového průchodu do země od neviditelného Náchoda po neviditelný kladský Levín na pruské straně nebylo čtverečního decimetru půdy, aby nemohl být v každou vteřinu zasýpán smrští drtící ocele. Jakákoliv překvapení byla vyloučena, tudy k nám nemohla ani myš.

A zcela v předpolí pevnostního pásma a mezi bunkry tisíce a tisíce betonových ,řapíků´pro tři muže a těžký kulomet, toulal ses lesní tišinou a třebas pouhých sto metrů od hranice, a v koutku svahu nad pěšinou, v dohledu cesty necesty zasvitly z ostružiní šeré nízké zdi podobné osamělému balvanu. Celý kraj, mladí staří, a s nimi tisíce dělníků ze všech koutů republiky pracovali zde po léta, kopali, razili cesty, bednařili, mizeli na celý den v hlubinách země, vděčni za práci. Potkával jsem je navečer v celých tlupách, dávno známé tváře z horských vsí i neznámé lidi, vraceli se z díla do svých domovů nebo vesnických ubikací v hostincích a stodolách, klidně strejcovsky rozprávěli. Celé hory žily dál dávným pokojně jistotným životem, sedláčkové a chalupníci orali, sili, kosili, sváželi, davy tkalců denně ráno sestupovaly z kopců do náchodských fabrik. Všichni přitom věděli, co je čeká, a věděl to jinak než pražští čtenáři poplašných zpráv z novin, ale bylo národní ohrožení kusem každodenního chleba, prožitkem pohledu na kácené lesy, převracenou půdu a rostoucí betonové věže, vnímaného již po léta. Zde nikdo nepochyboval, že se to neděje žertem, a nikdo ani nechtěl, aby se to dálo nadarmo. Dojem, který se bez řečí linul z těch prostých lidí, byl fantastický, zároveň uklidňoval a posiloval, ba exaltoval. Byl jsem mezi nimi nekonečně rád, děkoval jsem denně osudu i sám sobě, že jsem se mezi ně z ciziny vrátil domů, nebyl bych svou neznámou budoucnost měnil za nic na světě.

Viděli jsme a cítili jsme provokace našich Němců. Pražské ulice se hemžily kloboučky se štětkami, bílými ponožkami a divadly, z pohraničí každý den přinesl zprávy o přepadené stanici našich četníků: spoutáni rozkazem pražské vlády nezavdat nejmenší záminku k jeku německé propagandy o českém násilnictví, nechali se prostě na svých stanovištích obkličovat smečkami ordnerů a zákeřně ubíjet, čekajíce horečně na zprávu, že je válka vypovězena slovem. Neboť činem ji Němci, a především naši Němci, již vypověděli. Dne 22. září letěl Chamberlain za Hitlerem do Godesbergu, nesl mu dar: československou kapitulaci. Ustrnul v duchu nad mírou Hitlerových požadavků (s nimiž se teprve nyní přesně seznámil z mapy, kterou mu vůdce předložil zároveň s prohlášením, že chce žádaná území ihned a bez konzultace s anektovanými) a vrátil se večer letadlem do Londýna. Nazítří Československo mobilizovalo, a dne 25. září odevzdal náš vyslanec Jan Masaryk v Londýně naši odpověď, že godesberské požadavky jsou pro nás nepřijatelné. Téhož dne do Londýna přilétli k poradám Daladier a Bonnet a prohlásili, že bude-li Československo přes svoji ochotu ke kapitulačnímu jednání přeci jen vojensky napadeno, Francie splní svoji smluvní povinnost a bude je vojensky podporovat; Chamberlain připojil, že v takovém případě bude se Anglie cítit nucena podepřít Francii. V Praze znovu vylétly naděje k nebesům, národ nepochyboval, že se Francie a Anglie v poslední chvíli přeci jen vzchopily. Stěží kdo v širokých vrstvách u nás domyslil, že Západ pouze varuje Hitlera, aby si nebral provokačně a násilně, ihned a sám, co může dostat bez jediného výstřelu.

Dne 29. září byla v Mnichově podepsána dohoda Čtyř, českoslovenští zástupci nebyli k jednání vůbec připuštěni, čekali v předpokoji. Dne 30. září byl výsledek sdělen československému ministru zahraničí a do dvanácti hodin žádána odpověď: již odpoledne jsme od své vlády zvěděli, že jsme se sklonili a že ,evropský mír je zachráněn.´

Hluchou, zatmělou nocí – neboť Praha čekala nepřetržitě náhlé přepadení ze vzduchu a přísně dodržovala letecké předpisy – slyším třesk tankových pluků ženoucích se k hranicím. Vidím se v půlnočním vlaku, v němž svítily jen ohníčky cigaret. Tiše hovořili, prostí, klidní, samozřejmí, zbaveni tíže čekání. Byli mezi nimi i Němci. Taková byla kázeň a odhodlanost našeho národa, že se na rozkaz k mobilizaci naši němečtí krajané neodvažovali odpírat poslušnost, rukovali přesně a ukázněně jako ostatní. Polní armáda byla na hranicích, štáby odjely na tajná místa určení, aniž kdo zvěděl. Neměli jsme dosud nikdy takovou armádu a budeme kdy takovou ještě mít? Byl jí odepřen boj. A byl to boj, do něhož šla přesvědčena. Co po Mnichově následovalo, zničilo v ní dílo víc než desetileté svědomité přípravy, a resignací a hanbou zlomilo českou brannou morálku v páteři na dlouhá léta! Byl by to boj zoufalý a za daných okolností, bez spojenců, byl předem ztracen. Ale národ své armádě věřil a tato armáda to hluboce cítila a byla by se pokryla slávou. Jsou osudné chvíle a dějinné situace, tragické sic, ale v nichž se v budoucnosti národům mravně vyplácí být poraženi v spravedlivém boji, však podstoupit jej mají stůj co stůj. Poláci to věděli, i Jugoslávci.

Dne 29. září byla v Mnichově podepsána dohoda Čtyř, českoslovenští zástupci nebyli k jednání vůbec připuštěni, čekali v předpokoji. Dne 30. září byl výsledek sdělen československému ministru zahraničí a do dvanácti hodin žádána odpověď: již odpoledne jsme od své vlády zvěděli, že jsme se sklonili a že ,evropský mír je zachráněn.´

A pak přišlo už jen krájení ze živého těla, vyklizování zóny za zónou – pět jich bylo -, úžas nad změnami českých měst, která z nás byla rvána, první uprchlické davy z pohraničí, šílený jásot Němců, zvěst, že i v zbylém trupu státu zůstanou Němci a budou se těšit zvláštní ochraně, zvěst že naším územím budou mít německá vojska právo volné dopravy. Vrhalo se na nás ultimativně i Polsko a Maďarsko, urvali ze Slezska i ze Slovenska, odtrhli od nás Podkarpatskou Ukrajinu, nejvěrnější a nejvděčnější zemi, která s námi vstoupila do svazku. Československo se změnilo na Česko-Slovensko, a z Čech na Moravu se počalo jezdit německým koridorem u Svitav. Končil se svět.“

Nezávislé noviny

 

Náhledové foto: mašírující vojáci provorepublikové armády. Zdroj: Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3324880

V textu byly použity výňatky z knih Václav Černý: Křik Koruny české. Paměti 1921-1938 a 1938 – 1945. Atlantis, Brno.