Tancování nad mrtvolou Československa

První Československá republika byla od samotného počátku silně ohroženým druhem. Nebyla totiž národním státem, jak bylo proklamováno, ale spíše jen poněkud menším Rakouskem-Uherskem. Národnostní spory ji provázely po celých dvacet let existence, a když jedna z hlavních menšin – Němci – našla za hranicemi v Hitlerovi svého mocného protektora, Republika Československá začala rychle scházet ze světa. Pravdou však zůstává, že ti, kdo jí zasadili skutečně smrtelnou ránu, nebyli Němci, ale Slováci.

Prvorepublikové Československo bylo jednoznačně český projekt a český úspěch. Pokusy dělat z něj dnes jakýsi „společný“ stát Čechů a Slováků patří do sféry propagandy a neodpovídají historické pravdě. Jedině Češi měli v roce 1918 hospodářsky, intelektuálně a částečně i mocensky na to, aby takový projekt uvedli v život. Účast samotných Slováků na aktu založení nového státu byla zcela marginální. Jenom díky tomu, že Slovák Vavro Šrobár byl 28. října v Praze a zcela náhodou se tak přichomýtl k aktu provolání nového státu, byli Slováci zrodu Československa účastni aspoň v symbolické rovině. 30 října se v Martině u jiné příležitosti sešlo 200 význačných Slováků (pravděpodobně veškerá jejich tehdejší inteligence), aby se překvapeně dozvěděli o pražském převratu. Urychleně pak vydali prohlášení, tzv. Martinskou deklaraci, v níž se přihlásili k příslušnosti k „československému národu“ a deklarovali právo na vlastní státnost.

Slováci žijící na Slovensku se nicméně během 1. světové války o založení vlastního státu nijak nepřičinili. O odtržení od Uher usilovali hlavně jejich krajané v USA, kteří s T. G. Masarykem v tomto duchu ujednali tzv. Pittsburskou dohodu. Hlavním slovenským vkladem do budoucího Československa byl tak Milan Rastislav Štefánik. Ten bezprostředně po ukončení pražských vysokoškolských studií odešel do Francie, kde se prosadil jako astronom a diplomat. Měl konexe v nejvyšších patrech francouzské politiky, což se později, když se Masaryk s Benešem začali u států Dohody zasazovat o založení samostatného českého státu, ukázalo jako zásadní výhoda. M. R. Štefánik se také zasloužil o založení a zorganizování Československých legií, což je ale v případě tohoto názvu spíše jakýsi terminus technicus. Pravda totiž byla, že podle národnostního složení se nejednalo o žádné československé, ale o české legie. Češi v nich totiž tvořili nejméně 90% vojáků, zastoupení Slováků bylo celkem zanedbatelné a odpovídalo slovenskému zájmu, či spíše nezájmu o osamostatnění se od Uherska. Čeští vojáci pak v roce 1919 museli svést na Slovensku válku s Maďary o toto území, které tehdy vlastně ještě ani nemělo pevné obrysy. Hranice Slovenska vyjednal a tím také Slovákům do budoucna „daroval“ během pařížských mírových jednání až Edvard Beneš.

Rozbití Rakouska-Uherska byl jednoznačně správný krok – jakkoliv se určitá část dnešních odnárodněných českých „elit“ snaží tvrdit opak.

Rozbití Rakouska-Uherska byl jednoznačně správný krok – jakkoliv se určitá část dnešních odnárodněných českých „elit“ snaží tvrdit opak. Je znakem drzosti a neomalenosti těchto lidí, že se z dnešního pohledu snaží kritizovat kroky našich předků, kteří – na rozdíl od nich – neměli svoje znalosti o habsburské monarchii vyčtené z knih a vzniklé tedy pustým teoretizováním, ale skutečně žité, potvrzované a utvrzované každodenní zkušeností s rakousko-uherskými úřady, zážitky ze zákopů v severní Itálii i nekonečných ruských plání. Ti, kdo tvrdí, že Čechům bylo za Rakouska dobře, že to byla předválečná léta, jež byla etapou nebývalého rozvoje českých zemí a že odtržení se od Rakouska zapříčinilo veškerou mizérii, se kterou se pak český národ musel potýkat, zamlčují, že Češi se v posledních dekádách existence Rakouska-Uherska vypracovali mezi nejprogresivnější evropské národy vlastní zásluhou. Že si museli vše vyvzdorovat na panovníkovi, který jim rozhodně nijak zvlášť nefandil, na svých německých spoluobčanech, kteří v nich viděli možné ohrožení vlastního výsadního postavení v rámci monarchie, i na poměrně početné skupině Čechů, kteří byli svým živobytím spjati s Habsburky a o žádnou změnu svého společenského statutu tudíž rozhodně neusilovali. Stejně tak tito čeští elitáři opomíjejí fakt, že to bylo v prvé řadě zrádné chování určité části české elity, která se rozhodla v roce 1938 vydat bez jediného výstřelu třetinu českého území do rukou cizí mocnosti. Kdo jiný totiž, než české elity, měl stát v čele Čechů ve chvíli jejich existenčního ohrožení? Pokud totiž elity nechápou, že jejich statky, moc a vliv jsou jen vnější odznaky společenského postavení a odvíjejí se od všeobecného očekávání, že elity lid ochrání v čase možného budoucího ohrožení, pak to nejsou elity, ale jen neužiteční paraziti. Pravidlo, že moc zavazuje, platí.

Dnešní české elity jsou odpadem, který zbyl po tom, co ti nejlepší synové a dcery českého národa byli vybiti během okupace nacistickým Německem a ti, co toto běsnění přežili, byli později dále pronásledování, vězněni a vyháněni do zahraničí jen o něco méně zločinným komunistickým režimem.

Aby odvrátili pozornost od falešnosti jejich statutu, tedy moci, kterou z hlediska jejich protinárodní aktivity tito lidé neoprávněně drží, odvádějí pozornost veřejnosti jiným směrem. Doufají zřejmě, že si česká veřejnost nevšimne celkové absurdity jejich postoje, když tito lidé na jednu stranu litují zániku Rakouska- Uherska (kam se z názvu podělo to Česko, jemuž v tomto absurdním soustátí bylo podle nich nejlépe?), na druhou stranu pořádají bombastické oslavy založení státu, který již neexistuje, a kdyby bylo po jejich, nikdy by ani existovat nezačal. Tito lidé, trávící většinu svého života v lokajském předklonu vůči bruselské vrchnosti, která je na oplátku zaopatřuje životem v luxusu, o němž se zbytku české společnosti může jenom zdát, skutečně nemají a ani nemohou mít zájem na nějaké vlastní národní existenci. Nemohou však a také ani nereprezentují český národ!

Před 100 lety vzniklo samostatné Československo. Vlastně se tento stát správně nazýval Republika Československá. Zdůrazňoval tak fakt, že státnost je společnou věcí všech občanů nacházejících se na daném teritoriu. Že je jejich společnou starostí i radostí. Že s jeho existencí jejich národní existence stojí a padá. Nedělejme si iluze, že národní existence Čechů je navždy daná a na věky věků zabezpečená, jak se nám dnes pokoušejí namlouvat dnešní české kolaborantské elity. Podlehli bychom tak stejnému klamu, jako když Češi ještě na jaře 1938 věřili, že Francie splní své spojenecké závazky a ochrání je tak před německou agresí.

Založení Československa byl před 100 lety správný a statečný krok. Buďme navždy vděčni českým legionářům, kteří tím, že pozvedli zbraň proti bývalým spolubojovníkům, riskovali, že v případě zajetí budou jako „zrádci“ bez milosti okamžitě popraveni. Přesto opustili relativní bezpečí zajateckých lágrů, kde mohli vyčkat konce války, a přihlásili se dobrovolně do nově se formujících legionářských oddílů. Učinili tak, protože byli českými vlastenci. Protože byli, nikoliv snad formálním vzděláním, ale spíše vnitřním ustrojením, skutečnou elitou národa. Čest jejich památce!

Pokud elity nechápou, že jejich statky, moc a vliv jsou jen vnější odznaky společenského postavení a odvíjejí se od všeobecného očekávání, že elity lid ochrání v čase možného budoucího ohrožení, pak to nejsou elity, ale jen neužiteční paraziti.

T. G Masaryk řekl, že když v každičké české vesničce bude po konci války žít jeden bývalý legionář, bude už život v Čechách navždy jiný. Tito lidé se naučili o svobodu rvát a nikdy se jí dobrovolně již nevzdají. A měl pravdu. Legionáři se rvali o svobodu ve Velké válce a v roce 1938 byli připraveni rvát se o ni zase. Jenže už nežil vůdce, který by je vedl do bitvy. Nežil Milan Rastislav Štefánik, nežil Tomáš G. Masaryk, kteří by to v rozkvětu svých mužných sil dokázali. Žili jen lidé typu Edvarda Beneše, a to nebyl žádný rváč a bojovník. Československo padlo do kolen po prvé.

Podruhé padlo do kolen, když ho zradili Slováci, údajně naši bratři a proklamovaná „druhá větev“ československého národa. Za dvacet let, které uběhly od založení státu, vyrostla na Slovensku nová generace. Lidé, kterým se dostalo prvotřídního vzdělání podle českého vzoru a zprostředkovaného mnohdy i českými učiteli, když vlastní slovenská inteligence v době založení státu vlastně neexistovala. Přesto si nadmíru ambiciózní Slováci chtěli vládnout sami. Odvolávali se na Pittsburskou dohodu, kterou s Masarykem za války uzavřeli slovenští emigranti v USA a která přiznávala Slovensku právo na autonomii a samosprávu. Byla to science fiction, protože Slovensko bylo koncem roku 1918 vlastně země bez Slováků, pokud máme na mysli skutečně národně uvědomělý, hospodářsky silný lid, s vlastní inteligencí a vojskem. Pravdou bylo, že tehdejší Horní Uhry byla země se slovanským etnikem hovořícím desítkami lokálních dialektů a prakticky zcela postrádající národního ducha. Veškerá skutečně slovensky cítící a jednající inteligence výrazně nepřevyšovala oněch 200 osob, co se podepsalo pod Martinskou deklaraci. Mohly ty dvě stovky zoufalců obstarat bez přispění Čechů veškerý chod území většího než dnešní Nizozemí? Slovenští nacionalisté si dodnes myslí, že mohly.

Slovenská ukřivděnost byla příčinou toho, že Republika Československá v roce 1939 zanikla. Za dvacet let trvání první republiky vychovali Češi na Slovensku celou novou generaci. Ta se nyní hlásila o svá údajná práva, tedy o to, že na Slovensku mají zastávat úřady přednostně Slováci, a to na základě své etnicity, nikoliv Češi, kteří je do té doby vykonávali z titulu své vyšší kompetence. Češi za svoji vlast pokládali celé území tehdejšího Československa. Na rozdíl od Slováků, kteří pojem domova zužovali na samotné Slovensko. Neželeli nijak zvlášť proto zániku státu, který je sice jako národ vlastně založil, o dvacet let později však už pro ně představoval spíše přítěž. „Česi peši“, znělo počátkem roku 1939 Slovenskem a bylo tím myšleno to, že se Češi mají odtamtud pakovat a utíkat zpátky do Čech, a pokud možno bez veškerého majetku, kterého dvacetiletou usilovnou prací na Slovensku nabyli.

Na troskách Československa si pak slovenští klerofašisti založili Slovenský štát. Jednalo se jen o menší verzi nacisty řízeného Německa, zem, která poslala desítky tisíc svých židovských spoluobčanů do koncentráků a ještě za jejich splynování Němcům zaplatila. Jednalo se o stát, který poslal svoje vojáky, tanky a letadla po boků Němců nejprve proti sousednímu Polsku, pak proti Sovětskému svazu. Byl to stát, který vyhlásil válku USA, a byl by poslal slovenské vojíny snad i na Washington, kdyby je o to Hitler požádal. Byl to stát, ne vlastně nebyl to stát. Byl to hnus.

Na troskách prvorepublikového Československa si slovenští klerofašisti založili Slovenský štát. Jednalo se jen o menší verzi nacisty řízeného Německa, zem, která poslala desítky tisíc svých židovských spoluobčanů do koncentráků a ještě za jejich splynování Němcům zaplatila.

Když v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, nebyl to ani tak akt přihlášení se k myšlence obnovy Československa nebo odporu proti klerofašistickému režimu, jako spíš zoufalý pokus, jak na poslední moment ještě vybřednout z pohromy, která se již celkem jasně začala rýsovat na obzoru, tedy že Němci prohrají další světovou válku a Slováci budou chyceni po jejich boku a odsouzeni světovou veřejností jako jejich spoluviník. Edvard Beneš, stojící v čele londýnské exilové vlády, SNP uvítal. Potvrzovalo totiž zdánlivě jeho tezi, že Československo mnichovskou dohodou nepřestalo existovat ve svých předválečných hranicích, Gustáv Husák na chvíli zapomněl na své nedávné plány vytvořit ze Slovenska další ze sovětských socialistických republik a Československo tak po konci druhé světové války mohlo zažít svůj restart.

Bylo to od Edvarda Beneše po přijetí závěrů mnichovské konference další závažná chyba. Češi už po zkušenostech se Slováky neměli po válce obnovovat Československo a měli se spokojit se státem v historických hranicích českého království (myšleno království českého a markrabství moravského). Další vývoj vedl jen k tomu, že Češi po čtyřicet let dělali Slovákům dojnou krávu, když přispívali na industrializaci hospodářsky zaostalého území bývalých Horních Uher. Tento trend ještě dále zesílil, když po roce 1968 Sověti instalovali do čela našeho státu Gustáva Husáka a jeho Slovak boys. Míra finančních toků, které v 70. a 80. letech minulého století proudily z českých zemí směrem na Slovensko a které během dvou dekád pomohly tomu, že se takřka smazal civilizační rozdíl mezi Čechy a Slováky, má obdobu snad jen v objemu marek a eur, které Spolková republika Německo napumpovala po roce 1989 do zemí bývalé NDR. Že tyto masivní finanční přesuny výrazně pomohly k tomu, že Češi značně zchudli a ztratili i na svoje sousedy, se kterými ještě koncem 60. let 20. století drželi stále hospodářsky krok (v roce 1967 ještě např. stále existovala parita mezi čs. korunou a rakouským šilinkem), není třeba asi dlouze pochybovat.

Tedy nepochybuje o tom nikdo soudný, kromě současných českých „elit“, které o faktu žití Slováků na český účet neustále mlží a tvrdí, že celkový objem peněz, vytvořených v českých zemích a převedených na Slovensko v rámci vyrovnání úrovně hospodářství mezi oběma státy bývalé federace, nelze nikterak přesně stanovit. Podobně se nijak nesnaží seznámit českou veřejnost se skutečností, že za posledních dvacet let, tedy už po osamostatnění Slovenska, vydal český daňový poplatník za „bezplatné“ studium slovenských vysokoškoláků na českých univerzitách sumu kolem 20 miliard korun. Českým pseudoelitám to zřejmě přijde normální, český daňový poplatník naopak pláče.

Slovenský parazitismus tak vesele pokračuje i čtvrt století po rozdělení „společného“ státu. V moderní hantýrce se jen teď tomuto vyžírání říká „nadstandardní vztahy“.

Zítřejší večerní oblohu ozáří slavnostní ohňostroj. Na Staroměstském náměstí zapějí hvězdy pop music zdarma tklivé písně, což se bude Pražákům nejspíš líbit. Politici se zase státnicky zamyslí nad tím, jaké to je mít už 100 let republiku. Oslav se dokonce zúčastní i někteří vrcholní představitelé Slovenské republiky, pravděpodobně proto, aby si osobně připomněli vlastní vinu na rozpadu státu, jemuž Slováci vděčí za tak moc, a jemuž vrátili tak málo. Přes veškerou pompéznost oslav stoletého výročí založení moderního českého státu však pravdou zůstává, že současná Česká republika má s tou první československou republikou společného maximálně jen ty kulisy, v nichž se náš život odvíjí, étos však už dávno vyvanul kamsi do ztracena. Pravdou je, že Česká republika má dnes s Republikou Československou společného dokonce snad ještě méně, než mělo Československo za Gottwaldova režimu. Pravdou bohužel také je, že se nad tím dnes už nikdo nezamýšlí. Žijeme, a nevíme pořádně proč. A pro koho. Jak dlouho se to dá takto ještě vydržet?

Nezávislé noviny

Náhledové foto: T.G. Masaryk vystupuje z vlaku při svém návratu z exilu v roce 1918. Zdroj: Wikipedia (Josef Jindřich Šechtl – This photo was released under GFDL/CC by inheritors of copyrights)