Schopnosti a limity Edvarda Beneše

Text Václava Klause, otištěný v deníku Právo, je jedním z nejzásadnějších příspěvků do diskuse o moderním směřování České republiky, který byl od listopadu 1989 zveřejněn. Jak vnímá E. Beneše? A proč je kritický k Evropské unii?  

31. 5. 2017

Text vyšel pod názvem Odvaha našich předků je inspirující i dnes (Právo, 27.5.2017, s.6). Václav Klaus v něm rozebírá dvě stěžejní témata: odkaz Edvarda Beneše, a výročí atentátu na Reinharda Heydricha. Tato témata v závěru aktualizuje, když vytváří paralelu mezi politickou situací v Evropě éry Edvarda Beneše a situací, jak ji zažíváme dnes.

Edvarda Beneše vidí Václav Klaus jako klíčovou postavu našich moderních dějin. Spor o jeho politiku, dílo a odkaz je sporem o státnost, suverenitu a svobodu našeho národa. Václav Klaus považuje za „zlé, mylné, zavádějící a nedůstojné, i když bohužel typicky české“, že zatímco prezident Masaryk byl v polistopadové éře adorován, odkaz jeho spolupracovníka a nástupce Edvarda Beneše se setkal s přísnou kritikou až nenávistí.

Václav Klaus připomíná, že to byl právě Edvard Beneš, který Masarykovu ideu prosadil na mírové konferenci v Paříži roku 1919. Byl to Beneš, kdo byl jako hlava státu koncem 30. let konfrontován se změněnou mezinárodně-bezpečnostní situací v Evropě. Byl to Beneš, který ve vřavě 2. světové války dokázal zajistit existenci českého národního státu v jeho historických hranicích. To mu, jak soudí Václav Klaus, naši nepřátelé nikdy neodpustili.  Podle Václava Klause je velkou chybou pokoušet se dnes domýšlet, co by se stalo, kdyby snad Beneš v rozhodujících momentech jednal jinak.

Podobné úvahy jsou dětinské a ahistorické, tvrdí Václav Klaus. „Naše geografické postavení ve střední Evropě, naše relativní početná slabost, naše tehdejší vnitřní rozpolcenost – jako česko-slovenská, tak česko-německá – byly a zůstávají dodnes realitou. Proto nelze současně vzývat Masaryka a zatracovat Beneše,“ píše Václav Klaus.

Václav Klaus se v druhém tématu svého textu zamýšlí nad důsledky atentátu na Reinharda Heydricha. „Atentát na něho ukázal světu – a to v době, kdy Němci na frontách v celé Evropě stále ještě vítězili – že špičky nacistického režimu budou potrestány a že se Češi s okupací své vlasti nesmířili. (…) Atentát měl nesporný pozitivní efekt, ale jeho cena se ukázala být kvůli brutalitě německých okupantů vysoká.“ Odpovědnost za provedení atentátu dává Václav Klaus Edvardu Benešovi, pro něhož „bylo rozhodnutí o atentátu velmi těžké. Věděl, že jsou mnohá pro i proti. (…) Nepokoušejme se to hodnotit dnes s výhodou 75 let. Nemáme na to nárok. Nebyli jsme u toho,“ uzavírá Václav Klaus.

Namísto snahy o dělání ahistorických soudů, vyzývá Václav Klaus k pohledu kupředu. K tomu, abychom citlivě vnímali, jakým způsobem se dnes historie prostřednictvím televizních kvazi-dokumentů trivializuje a personifikuje, takže vzniká dojem, že za celou tragédii druhé světové války může jedna jediná osoba – Adolf Hitler. „Trivializací a nadměrnou personifikací dějin se často ztrácí jejich podstata,“ soudí Václav Klaus. „Zapomíná se, že konkrétní zločiny nacistů byly projevem a důsledkem jejich grandiózních – s plným rozmyslem dělaných a širokou podporu majících – plánů na přestavbu Evropy a světa: na změnu etnických poměrů na kontinentě, na vytvoření nové, sjednocené Evropy (pod německým vedením), na zkonstruování nového člověka, nového Evropana atd. Nejen Židé, ale ani Češi a příslušníci mnoha dalších národů v těchto plánech neměli místo.“

V třetí, závěrečné pasáži textu, Václav Klaus varuje, abychom se nedali svést pocitem, že atentát, heydrichiáda, okupace či válka byly jen jakousi obdobou dnešních akčních filmů, které s realitou nemají ve skutečnosti nic společného. „Naši spoluobčané nechtějí vidět, že mnohé z představ, které vyvolaly minulé tragédie, ožívají i v současnosti a že jsou znovu ve hře – sice jinými prostředky a pod pozměněnými hesly. Ale neméně důkladně a neméně systematicky. A s obdobným cílem. Znovu jde o ,novou Evropu´, o nového člověka, o odstranění národů (tentokrát pokud možno všech), o experimenty s lidmi a na lidech. Znovu se zastírají skutečné cíle, lže se a manipuluje. Budoucnost Evropy, jak ji známe a chceme zachovat, proto vůbec není zajištěna, stejně jako místo českého státu v ní. Znovu se vracejí dilemata, před nimiž stál prezident Beneš – jak zajistit existenci našeho státu a národa v podmínkách, které nejsou a nikdy nebudou příznivé. Proto je pohled do historie, inspirace z ní čerpaná a příklad hrdinství a odvahy naších předků tak důležité i dnes.“ Tolik, v poněkud zkrácené podobě, text Václava Klause.

Václav Klaus se kriticky postavil k osobě T. G. Masaryka již několikrát, kdy varoval před přílišnou adorací našeho prvního prezidenta. Nemyslím, že by dnešní doba příliš přála Tomáši Masarykovi. Polistopadový vývoj se spíše ubíral k vytvoření jiné modly, a sice Václava Havla. Však také na současných demonstracích volajících po vrácení slušnosti a morálky do politiky, je vzýváno Havlovo, nikoliv Masarykovo jméno.

Je zvláštním paradoxem, že pokud se Václav Klaus někomu podobá, tak spíše právě Masarykovi, než Benešovi. Právě jako byl T. G. Masaryk typicky voltairovským typem myslitele, který sice taky trochu spisuje učené texty, ale hlavně má odvahu vzbouřit se systému a ideály, které jiní učenci prožívají jen v teoretické rovině, vnáší aktivně do života, když ve věku 60 let v zahraničí zahájil otevřenou revoltu proti Rakousku-Uhersku, rovněž Václav Klaus šel mnohokrát proti mínění široké veřejnosti, pokud byl přesvědčen, že má pravdu. A podobně jako Masaryk i on často zvítězil.

Dnes, s odstupem čtvrt století, lze hodnotit rozdělení Československa jako jednoznačně správný krok. Krok stejné osudové vážnosti, jakou bylo svého času rozbití Rakouska-Uherska. Václav Klaus tak napravil chybné rozhodnutí Edvarda Beneše, který ČSR po skončení války restauroval v její původní podobě (nepočítáme-li ztrátu Podkarpatské Rusi, která byla daní za osvobození země vojsky cizí mocnosti), a nedokázal tak realisticky zhodnotit touhu Slováků po samostatné existenci. Touhu, která se nenasytí, dokud nedosáhnou plné státní samostatnosti, ať už by to trvalo jakkoliv dlouho.

Václav Klaus dokázal jít proti proudu, když odmítl uvažovat v intencích „česko-slovenské vzájemnosti“, či pocitů dějinné odpovědnosti za osud slovenského „mladšího bratra“. Zohlednil naopak fakta, která hovořila o tradici slovenského separatismu, o zdůrazňování slovenských specifik, dávné touze Slováků „být spolu, a zároveň na svém“. Odhadl správně mentalitu Slováků, která klame svou jazykovou blízkostí s Čechy, nicméně ve skutečnosti zůstává bytostně uherská.

Václav Klaus „rozbil“ životní dílo člověka, jehož odkaz se ve svém textu snaží tak vehementně hájit, tedy Edvarda Beneše. Je pravda, že Edvard Beneš se zasloužil o československý stát. Ale způsob, jakým to udělal, byl jiný, než způsob Masarykův. Zatímco Masaryk byl rebelem, typem člověka, který stále provokuje, do všeho se trefuje, máloco mu přijde ideální a konečné, Edvard Beneš byl šedivým úředníkem, pravou kancelářskou myší, která pilně a svědomitě plní zadání, která jsou jí kladena. Zřejmě právě proto si ho Tomáš G. Masaryk vybral jako svého nejbližšího spolupracovníka. Dal mu přednost před Milanem Rastislavem Štefánikem, který byl vlastně Benešovým generačním vrstevníkem, ale osobními vlastnostmi se spíše podobal Masarykovi. A mimořádná osobnost nesnese vedle sebe podobnou, třebaže ještě plně nerozvinutou, druhou velkou osobnost.

Edvard Beneš revoltující typ nebyl rozhodně. Rád si věci plánoval na dlouho dopředu a nerad měnil zažitá schémata. Proto se držel svého spojence – Francie, a ještě v roce 1938 v parlamentu poslancům hlásil, že „situace je nadmíru výtečná,“ třebaže měl už jasné signály, že Francie Československo ve sporu s nacistickým Německem nepodrží. A protože byl typem prezidenta – úředníka, ani ho nenapadlo, že by se nepoddal nátlaku, který byl na něj ze strany zahraničních mocností vyvíjen. Edvard Beneš se sice chvástal, že je připraven za republiku bojovat, a třeba i zemřít s pistolí v ruce, ale to platilo jenom za předpokladu, že v boji nebude krvácet sám. Že ho jeho spojenci neopustí. Zachoval by se T. G. Masaryk, kdyby byl na vrcholu svých mužných sil jako Beneš, stejně? Zachoval by se tak M. R. Štefánik? O tom Václav Klaus odmítá vést diskusi. Přesto je legitimní, dle mého úsudku, si takové otázky klást.

Podobně jako se Václav Klaus typově blíží spíše T. G. M. (jakkoliv se právě proti němu dlouhodobě vyhraňuje), měl Edvard Beneš mnohé podobného zase s Václavem Havlem. I zde bychom nalezli stejnou slepou oddanost „spojencům“ bez ohledu na realitu. Jak Beneš, tak i Havel se vyznačovali shodnou osobní slabostí, s jakou se vyhýbali tvrdým přímým střetům a v politice dávali přednost intrikaření a okopávání kotníků osobním nepřátelům.

Edvard Beneš byl přesvědčený národní socialista. Jeho víra, že vývoj společnosti směrem k socialismu je nutný a potřebný v praxi znamenala, že mu na Únoru 1948 vadila spíše forma, než samotný obsah. Edvard Beneš oceňoval politické schopnosti Klementa Gottwalda výše, než schopnosti kteréhokoliv jiného demokratického politika v Československu. A kdo slyšel Benešův projev z roku 1946, kde hovořil o nutnosti socialistické cesty, mohl se divit, proč si vlastně nepodal přihlášku do KSČ.

Přes všechno, co bylo o Edvardu Benešovi dosud řečeno, je třeba si našeho druhého prezidenta vážit za jeho celoživotní práci pro český stát. Je zřejmé, že byl upřímným českým vlastencem. Jeho přístup k otázce sudetských Němců byl nepochybně správný a historickým vývojem potvrzený. Nelze odhadnout, nakolik si dokázal ve své době představit, že odstoupení Podkarpatské Rusi výměnou za Stalinův souhlas s odsunem sudetských Němců, zachrání českému národu velké finanční prostředky, které by jinak do této oblasti investoval (a o které by dnes vlivem odtržení se Slováků od republiky stejně přišel), ale pokud ano, byl to tah přímo geniální. Už jen proto lze Edvardu Benešovi odpustit některé jeho další chyby a životní omyly, kterých se – ostatně jako každý člověk – nutně dopustil.

Tolik polemika s Václavem Klausem o osobu Edvarda Beneše. Co se dalších témat, zveřejněných v jeho textu týče, s jeho hodnocením heydrichiády, současným podceňováním politického vývoje v sousedním Německu i celé Evropské unii ze strany českých elit, lze s tím zcela souhlasit. Zvláště závěrečná pasáž Klausova textu, týkající se hrozby, že v Evropě znovu ožívají snahy o vytvoření nějaké „nové Evropy“, ke které se dojde praktikami sociálního inženýrství a potlačováním tradičních evropských národů, je zcela zásadní a mimořádně jasnozřivá. Existence českého národa v srdci Evropy nikdy nebyla a nikdy nebude samozřejmá. Pokud na toto zapomeneme, pokud se nebudeme snažit podobat našim předkům, kteří českému státu a národu přinášeli oběť nejvyšší, vlastní životy, v této části Evropy do budoucna neobstojíme.

 

Nezávislé noviny