Rudá republika: Česko ve spárech exkomunistů

25 let po vzniku samostatné České republiky ve vrcholných ústavních funkcích stále působí celá řada bývalých komunistů. Mají demokratickou fasádu a tváří se, že s nimi celý systém stojí a padá. Exkomunisté přitom mohou představovat větší problém než KSČM. 

Pokus KSČM protlačit do funkce předsedy parlamentní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) Zdeňka Ondráčka, vyvolal na samý závěr minulého roku mohutný odpor napříč Poslaneckou sněmovnou. Nejen řadě poslanců, ale i české veřejnosti vadila Ondráčkova minulost, protože jako mladý příslušník sboru SNB se 17 listopadu 1989 podílel na zásahu proti studentům pokojně protestujícím na Národní třídě.

V den volby tak před Poslaneckou sněmovnou protestovalo proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela parlamentní komise několik desítek lidí. Mávali českými a eurounijními vlajkami, jeden z protestujících se dokonce oblékl do uniformy příslušníka SNB. Společně si také zazpívali Modlitbu pro Martu, neoficiální hymnu sametové revoluce z roku 1989.

Michal Horáček, tehdy ještě jeden z kandidátů na funkci prezidenta České republiky, shromáždění uvítal: „Dnes nejde jen o šéfa nějaké komise. Rozhoduje se o morálních základech státu. Étos 17. listopadu spočívá v ochotě myšlenku sametové revoluce hájit, ne v pokládání věnců“, uvedl na svém Twiteru.

Leták KSČ z roku 1929. Zdroj: Wikipedie

Stranou pozornosti široké veřejnosti přitom nejspíše zůstává, že ve vrcholných ústavních funkcích našeho státu stále ještě působí celá řada bývalých zaťatých komunistů. Je smutným paradoxem moderních českých dějin, že zatímco veřejnost je českými politiky i mainstreamovými médii burcována, aby nestrpěla instalaci komunisty do čela jedné z mnoha komisí Sněmovny, za kouřovou clonou této masmediální hysterie si dál v klidu užívají vysokých státních funkcí lidé, kteří přitom dříve stáli v hierarchii KSČ mnohem výše než „vobuchář“ Zdeněk Ondráček. Jiní sice již aktivními politiky nejsou, stále ale s chutí usedají v televizních studiích České televize, aby tam pronášeli svoje moudra na téma boje za demokracii a obranu lidských práv.

Samostatnou kapitolou jsou tzv. chartisté. Charta 77 byla občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc v Československu kvůli nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se přitom komunistický režim zavázal, když podepsal Závěrečný akt KBSE v Helsinkách. Třebaže se signatářům charty nemůže upřít statečnost, s jakou signováním textu šli do vědomého střetu se státní mocí, nelze na druhé straně zamlčet ani fakt, že „mozkový trust“ této protestní iniciativy tvořili většinově bývalí členové komunistické strany, kteří partaj dobrovolně či nedobrovolně opustili po příchodu svých soudruhů ze „spřátelených armád“ dalších socialistických zemí. Až do vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa přitom politiku KSČ aktivně podporovali a často byli jejími hlavními protagonisty.

Nezávislé noviny se podivují nad tím, že členství v KSČ se v mainstreamových médiích exkomunistům nejenže nijak nepřipomíná, ale naopak si k nim novináři chodí často pro rozumy, jak budovat demokratický stát. Jednou z takových vždy ochotných rádkyň je socioložka Jiřina Šiklová, která do komunistické strany vstoupila v roce 1956 a lze jí tak zřejmě oprávněně nazvat stalinistkou. Jiný stalinista, básník a spisovatel Pavel Kohout, psal v padesátých letech oslavné ódy na generalissima Stalina. Dnes se ovšem hlavně vyzdvihuje jeho podíl na Chartě 77. On měl být totiž tím, kdo název této iniciativy vymyslel. Hutným soustem pro média by mohl být také Petr Pithart. V KSČ byl v letech 1959 – 1968. Dal by se tedy také označit za stalinistu pozdní éry. Přesto byl zařazen do druhé řady cyklu GEN, tedy pořadu o osobnostech patřících k tzv. elitě národa (producent Fero Fenič, režisér Karel Smyczek), v němž se exkomunista Pithart stylizuje do polohy jakéhosi barda české demokratické politiky, který se prochází uličkami Prahy a vzpomíná na to, jak po roce 89 „dělali politiku“.

„My, co jsme do těch funkcí přišli, jsme neměli nějak vyvinutý pud k moci.“ Petr Pithart

Charakteristické je, že při svém rozjímání zcela vytěsnil jakékoliv vzpomínky na členství v KSČ. Stylizoval se do role člověka pronásledovaného komunistickým režimem. Že předtím 10 let pomáhal svým členstvím v KSČ tento režim budovat a udržovat v chodu, se pro jistotu nezmiňuje. Exkluzivní kontakty, které nepochybně získal za čas pedagogického působení na komunisty ovládané právnické fakultě, stačil ještě zužitkovat studijním pobytem ve Velké Británii. Pobytem, který tehdy nejspíš nebyl zrovna pro každého.

„Mně se podařilo v poslední chvíli, to znamená na podzim 1969, ještě proklouznout, pár dní před tím, než byly uzavřeny hranice, protože jsem dostal nabídku na dvouletý postgraduální pobyt na St. Antony College v Oxfordu. To je to nejlepší místo pro lidi jako já, jaké si dovedete představit.“ Petr Pithart

Petr Pithart po roce 1989 vedl jako premiér české vlády vyjednávání se slovenskou stranou o možných podobách federace. Dvakrát byl také v čele Senátu ČR. Na to, že byl v minulosti aktivním a jistě ne zcela bezvýznamným komunistou, to byla v podmínkách demokratického státu skutečně pozoruhodná kariéra, svědčící o nemalé osobnostní flexibilitě daného člověka. Nicméně Petr Pithart je už z politiky pryč. Nestal se naštěstí prezidentem České republiky, jak o to v roce 2003 usiloval. Jiní exkomunisté ale ve vysokých státních a ústavních funkcích nadále působí. Nejmarkantnějšími příklady jsou současný předseda Senátu ČR Milan Štech (v KSČ v letech 1979 – 1989) a rovněž předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (členem KSČ v letech 1966 – 1969). Druhý jmenovaný má, jako bývalý člen totalitní politické strany, dnes na toto téma jistě co říct. Naposledy se rozpovídal v pořadu Otázky Václava Moravce (18.2.2018), kde kritizoval obsazení postu místopředsedy Poslanecké sněmovny parlamentu předsedou SPD Tomiem Okamurou.

„Považuji za dost vážnou situaci, že do funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny byl Parlamentem demokraticky, v tajné volbě, zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické. A to nemluvím o populismu a demagogii, jako přímá odvolatelnost a volitelnost starostů.“ Pavel Rychetský o Tomiu Okamurovi 

Prezident republiky Miloš Zeman byl členem KSČ jen krátce, v letech 1968 – 1969. Premiér v demisi Andrej Babiš byl členem KSČ v letech 1980 – 1989. V současnosti se stále soudí se slovenským Ústavem paměti národa kvůli nařčení, že před rokem 1989 působil jako agent STB.

Pak tu máme menší ryby, jako Vladimíra Dlouhého, současného prezidenta Hospodářské komory ČR. Ten byl členem KSČ od roku 1978 do roku 1989. Za KSČ byl v době sametové revoluce delegován do tzv. vlády národního porozumění. Po pár dnech ve funkci, když už bylo zcela jisté, že se komunistický režim položí, „odvážně“ zahodil stranickou legitimaci a přestoupil do Občanského fóra. Jako člen ODA pak udělal ještě slušnou kariéru, když se stal ministrem průmyslu a obchodu ČR. V žebříčcích popularity se dlouho umisťoval jako nejpopulárnější politik. Když se ale v první přímé volbě pokusil o to stát se prezidentem České republiky, u voličů naštěstí propadl.

Příklady zvláště protřelých kariéristů jsou bezesporu Jaromír Štětina a Pavel Telička. Štětina byl v KSČ v letech 1967 až 1968. Aby svou vlastní minulost nějak zamaskoval, po roce 1989 se stylizoval do role hlavního českého rusobijce. Když už nic jiného, vyneslo mu to teplé místečko v podobě postu europoslance. Aparát Evropské unie vůbec působí na bývalé komunisty jak plást medu na medvěda. Snad je to tím, že jim tak dobře připomíná staré dobré časy v RVHP, nebo snad svými opulentními platy? Pavel Telička (o minulosti v KSČ se snažil dlouho mlžit, pak se přiznal, že tam byl v 80. letech), se zcela oddal kariéře v EU. Nejdříve se „geniálním“ způsobem účastnil přístupových jednání České republiky do EU. Také jemu tedy můžeme poděkovat za to, že na rozdíl třeba od Dánska nemá Česká republika vyjednánu výjimku ze společné imigrační politiky EU. Přesto se domluvil s hnutím Ano, že za ně bude kandidovat do Evropského parlamentu. Voliče přesvědčil, že je bude zastupovat dobře, takže tam je. Z pozice místopředsedy Parlamentu EU dnes kritizuje Českou republiku za její malou vstřícnost k politice Evropského svazu, pardon, Evropské Unie.

Zmínění politici a intelektuálové tvoří jen malý kousek ledovce, který svou vahou stále tíží Českou republiku. Nezávislé noviny se totiž domnívají, že exkomunisté představují pro demokratický život naší země snad ještě větší riziko než komunisté soustředění v rezervaci jménem KSČM. V minulosti se totiž aktivně spolupodíleli na chodu totalitního komunistického režimu, spoluutvářeli a utvrzovali svazek Československa se Sovětským svazem. Obelhávali český národ tvrzením, že Sovětský svaz je náš největší přítel, záštita míru a národní bezpečnosti. Dopouštěli se tak národní zrady. Toto jejich osobní selhání nemůže odčinit ani jejich pozdější, nebo spíše zpozdilý nesouhlas se vstupem „spřátelených“ armád do Československa, ani jejich další angažmá v protestních hnutích typu Charty 77.

Nezávislé noviny se domnívají, že nastal čas na otevření celospolečenské diskuse o dalším setrvání exkomunistů ve státních, ústavních a politických funkcích. Nezávislé noviny se snaží do této diskuse přispět tím, že na tento problém dnes veřejně upozornily.

 

Nezávislé noviny

Náhledové foto: Emblém KSČ. Zdroj: Wikipedie