Rasově smíšené manželské svazky v USA slaví 50 let. Předtím bylo manželství mezi bílými a černými Američany nelegální

Spojené státy americké, pro většinu lidí svobodná země, kde si lidé mohou bezstarostně užívat všech radostí, které život poskytuje. Ještě před půl stoletím bylo ale všechno jiné. A v mnohém ohledu je to tak dodnes.

13. 6. 2017 – Praha

V těchto dnech to bude právě 50 let, kdy v roce 1967 zasedl Nejvyšší soud USA, aby rozhodl v kauze manželé Lovingovi versus stát Virginie. Richard a Mildred Lovingovi, černý muž a bílá žena, byli na jeden rok uvězněni ve virginském vězení za to, že spolu uzavřeli sňatek. Nejvyšší soud pak učinil nález, kterým prohlásil zákaz rasově smíšených manželství nelegálním v celých USA. Kauza posloužila jako precedent, když o mnoho let později Nejvyšší soud  rozhodoval ve věci sňatků uzavíraných mezi příslušníky stejného pohlaví.

Americký deník The New York Times popisuje případ manželů Watsonových, aby ukázal, do jaké míry se Amerika změnila, a co zůstalo naopak při starém. V roce 1950, kdy spolu v Oaklandu Leon Watson a Rosina Rodriguezová vstupovali do svazku manželského, stát Kalifornie tyto sňatky zrovna zlegalizoval, jako reakci na výrok Nejvyššího soudu státu Kalifornie o přípustnosti rasově smíšených manželských svazků. Manželé Watsonovi jsou tak mezi vůbec nejstaršími rasově smíšenými manželskými páry v celé Americe.

Leon Watson a Rosina Rodriguezová měli svou první schůzku v roce 1949, když šli navštívit divadlo. Jako první vešla dovnitř Rosina, běloška s kořeny v Mexiku. Pan Watson, který byl černoch, vyčkal ještě pár minut venku, než jí do divadla následoval, aby se pak tiše posadil vedle ní. „Pokaždé jsme to tak dělávali,“ dal se pan Watson jednoho odpoledne do vysvětlování. „Všichni se na vás dívali, jako byste byli v zoo. Snažili jsme se jen držet zpříma a dělat, jako by se nic nedělo. Jak to někde vypadalo na pořádný průšvih, radši jsme se rychle vytratili.“

Když pan Watson požádal budoucí paní Watsonovou o ruku, vsedl pan Rodriguez v Novém Mexiku na autobus a vyrazil za dcerou, aby jí od svatby odradil. Potom ale uviděl, jak se ze svatby raduje jiný rasově smíšený pár, a něco se v něm pohnulo. Úřední doklad, který novomanželé Watsonovi v den sňatku na radnici obdrželi, hovořil tehdy obvyklou byrokratickou řečí: o manželovi tam stojí, že je černý, kdežto žena je bílá. Když odplynuly chvíle štěstí a manželé Watsonovi se z líbánek vrátili domů, začaly teprve potíže. Pár bělošských rodin v sousedství se raději odstěhovalo, než by bydlely vedle nich. Paní Watsonová se strachovala, co by se mohlo stát, kdyby se její spolupracovníci o svatbě dozvěděli. „Tehdy to bylo ještě velmi nezvyklé, takže jsem raději nikomu v práci neřekla, že jsem se vdala za černocha,“ přiznává Rosina Watsonová. „Bála jsem se odmítavé reakce. Nechtěla jsem nikoho dráždit,“ říká. Teprve až když paní Watsonové bylo 45 let, pověděla ostatním lidem z práce o svém manželství. Pracovala jako asistentka v pokrývačské firmě a střecha jejího domu potřebovala opravu. Když k ním přijel její šéf z práce na návštěvu, Rosina byla nervózní, jestli jí třeba nevyhodí z práce. Vzal to s klidem.

Doby, kdy se manželé Watsonovi museli na ulici kolem sebe stále ohlížet, jsou již minulostí. Podle Pew Research Center si v dnešních USA téměř 20 procent lidí bere za manžele někoho, kdo je jiné rasy nebo pochází z jiného etnika. „Děkuju bohu za to, že už nejsem bílá vrána,“ usmívá se pan Watson. Bydlí v Eastmontu, jedné ze čtvrtí Oaklandu, kde v minulosti žila rozsáhlá portugalská komunita, kterou ale dnes nahradili přistěhovalci z latinské Ameriky. Bydli tu i pár afroamerických rodin. „Je to s podivem, ale lidé to berou normálně. Přihodilo se cosi zázračného,“ říká pan Watson.

Důstojný pán mluví o zázraku, skromně ale pomlčí, že on a jeho žena se silně angažují, aby se podobné divy konaly. Manželé Watsonovi jsou aktivními členy místního Kongresu pro občanská práva. Tento spolek se třeba zasloužil o to, že místní dopravní společnosti přijaly více řidičů černošského původu. Spolek nemá ale jen politické aktivity. Pravidelně pořádá třeba taneční zábavy, které se konají v domovech jednotlivých členů kongresu.

Manželé Watsonovi mají tři děti. Doma se o rasových otázkách baví jen zřídka. Děti dostaly hispánská jména: José, Jorge a Lucia. Své kořeny ale Leon Watson stejně nemůže zapřít. Když byl s rodinou na Mississippi a jeho synové se ho zeptali, proč kolem roste tolik magnolií, stěží zadržel slzy. Pak dětem vysvětlil, že stromy zakrývají místa, kde jsou pohřbena těla zlynčovaných černochů.

Škola v Oaklandu je rasově smíšená, takže se zde děti manželů Watsonových s diskriminací nesetkávaly. José si nicméně vzpomíná, jak ho jednou na ulici zastavila policie, protože byl černý a policista ho podezříval, že řídí kradené auto. Dnes vlastní řidičský průkaz, kam si nechal s jistou hrdostí zapsat: 1BLACKMEX. Když se o tom dozvěděl jeho otec, nejprve se zatvářil překvapeně a pak začal mít trochu obavy, že syn tak okázale přiznal barvu.

„Vědí moc dobře, jak se s černochy zachází,“ řekl pan Watson na adresu svých dětí. „To se nikdy vlastně nezměnilo. Ale než odejdeme, rádi bychom nějakou změnu ještě zažili.“

 

Nezávislé noviny, The New York Times. Ilustrační foto: pxb.