Příběh Velikonoc: jak zemřít a vstát z mrtvých ve třech dnech

Velikonoce jsou největším z křesťanských církevních svátků. Jde o připomínku muže, který se před dvěma tisíci lety obětoval za druhé lidi. Jmenoval se Ježíš, a to, zde skutečně existoval, je dnes už vlastně podružné.

Velikonoce, jako křesťanská připomínka Ježíšova ukřižování a jeho zázračného zmrtvýchvstání, navazují na mnohem starší judaistickou tradici svátku Pesach. Židé v něm vzpomínají na vyjití z egyptského otroctví; zároveň se jedná o oslavu probuzení přírody.

Židé se do Egypta dostali v době, kdy jeden z nich, jménem Josef, získal díky svým neobyčejným schopnostem výsadní postavení u faraonova dvora. Židům se tehdy velmi dařilo a stal se z nich početný národ. Tak početný a úspěšný, až to nového faraona začalo zneklidňovat. Uvrhl proto Židy do otroctví.

Židé si na své ujařmení stěžovali Hospodinu a ten se rozhodl jim pomoci. Nařídil skrze Mojžíše, dalšího vyvoleného Žida, faraonovi, aby Židy propustil. Když odmítl, seslal postupně na celý Egypt deset strašlivých pohrom. Teprve po té desáté, když Bůh pobil vše prvorozené, od dobytka až po faraonova syna, vládce Egypta konečně svolil, že Židy propustí.

„A té noci pojíte masa onoho beránka, na ohni pečeného – k tomu nekvašené chleby a trpké listoví… Oblečeni, obuti, s holí v ruce – budete spěchat! To bude ona velká noc, v níž Jahve projde zemí…Ten den vám bude památný, zůstane svátkem páně na věky, budete jej slavit z pokolení na pokolení jako odvěký řád…“ Starý zákon, Ex 12, 1-14

Ještě dříve, než Hospodin prošel Egyptem, a zabil vše prvorozené, dostali od něj Židé nařízeno, aby jako oběť zabili beránka a jeho krví pomazali dveře svých obydlí. Takto označená stavení pak vynechal, zatímco domy Egypťanů postihl. Dodnes Židé na celém světě na památku svého osvobození z otroctví slaví svátek Pesach. V jeho rámci musí například jíst jenom nekvašený chléb (macesy), na připomínku toho, že své egyptské domovy museli opustit narychlo, takže chléb, co si připravovali, nestačil ani vykvasit.

Faraon si později vše zase rozmyslel a za odcházejícími Židy poslal vojsko s příkazem, aby je přivedlo zpět. V zoufalé situaci, kdy před sebou měli hladinu Rudého moře, a za sebou faraonovy vojáky, požádal Mojžíš znovu o pomoc Hospodina. Hladina moře se pak před nimi otevřela, takže mezi vlnami vznikla proláklina. Tou Židé prošli na druhý břeh. Když se o totéž pokusilo faraonovo vojsko, mořská hladina se rychle zavřela a vojáci utonuli.

Křesťanské Velikonoce volně navazují na židovskou tradici, když Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení chápou jako naplnění starozákonního obrazu průchodu Židů Rudým mořem, když utíkali z Egypta. Uběhnou staletí. Židé sice žijí ve své zaslíbené zemi, kterou jim kdysi daroval jejich Bůh, znovu ale žijí pod cizí nadvládou – římskou říší.

„Až jednou v budoucnu přijde prorok, jako jsi ty, a to ze středu lidu izraelského. V jeho ústa budu sám vkládat slova – on jim oznámí, co já přikazuji. Kdo by nechtěl slyšet jeho slova, která bude mluvit mým jménem, toho já sám potrestám. Ale prorok, který by se dal strhnout svou vlastní smělostí a mluvil mým jménem cokoliv, co jsem mu neuložil, nebo kdyby mluvil jménem cizích bohů, ať je popraven!“ Starý zákon, Dt 18, 15-21

Ježíš Nazaretský byl pravděpodobně jen jedním z řady židovských proroků. Přesto se nějak stalo, že svým významem daleko přesáhl své předchůdce. Ačkoliv on sám nikdy netvrdil, že je syn boží, druhými lidmi za něho začal být považován. Strážci židovské víry to považovali za rouhání a rozhodli proto, že ho vydají do rukou římského místodržícího, Piláta Pontského, aby ho ukřižoval.

To se přihodilo někdy kolem roku 30 či 33 našeho letopočtu. Křesťané věří, že Ježíš po tom, co byl položen do hrobu, třetího dne vstal opět z mrtvých. V této víře je utvrzují svědectví lidí, kteří zmrtvýchvstalého Ježíše viděli a dokonce s ním hovořili. Tak aspoň praví legendy.

„A tak šel (Ježíš) s nimi. Když pak s nimi seděl u stolu, přihodilo se to: on vzal chléb, pronesl slova díkůvzdání, lámal a dával jim. A v ten okamžik se jim rozjasnilo – poznali ho! Ale vzápětí zmizel. A tu si říkali mezi sebou: Zdali nehořelo naše srdce, když mluvil k nám na cestě a vykládal nám písma? Vrátili se co nejrychleji do Jeruzaléma, našli jedenáct apoštolů a ty, co byli s nimi. Řekli jim: Byla to pravda! Pán opravdu vstal a ukázal se Petrovi!“ Velikonoční legenda

Zázrak Ježíšova zmrtvýchvstání patří k jedněm z největších divů křesťanství. O tom, zda něco podobného bylo možné, vzniklo za dva tisíce let, které od události uplynuly, tolik učených spisů, že by zaplnily knihovny o velikosti fotbalových stadionů. Pochybnosti však nic nemění na tom, že jde každopádně o jeden z nejvelkolepějších příběhů lidstva.

Ačkoliv jde o křesťanský náboženský svátek, forma oslav Velikonoc brzy splynula se staršími, předkřesťanskými zvyky. Ze starozákonní židovské tradice byl kupříkladu převzat symbol beránka. Slovanská pohanská tradice se zase do tohoto svátku promítla skrze vejce, coby symbol nového života, plodnosti a vzkříšení. V starých pohanských rituálech má svůj původ i zajíček, jako symbol příchodu jara. V českých zemích má prastarou tradici tzv. pomlázka, čili vyšlehání děvčat, či zpěv koled.

 

Nezávislé noviny

Náhledové foto: Zmrtvýchvstání Krista od Mistra Třeboňského oltáře. Autor: Mistr třeboňského oltáře – [1], Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=66045413