Před 80 lety byla podepsána mnichovská dohoda, která nepřinesla mír, ale naopak další světovou válku

Dohoda, kterou před 80 lety uzavřely přední evropské mocnosti – Francie, Velká Británie a Itálie s nacistickým Německem, nepředznamenala jen trpký osud země, která se měla diktátu mocností podřídit, Československa, ale bez přehánění celého světa. Ten byl již necelý rok poté uvržen do víru druhé světové války.

Před 80 lety se v bavorské metropoli, Mnichově, sešly tehdejší špičky evropské politiky, aby se pokusily rázem rozetnout gordický uzel, kterým se už delší dobu zdál osud německé menšiny v prvorepublikovém Československu. Je třeba připomenout, že Němců žilo na území ČSR více než tři miliony a po Češích tak vlastně tvořili nejpočetnější národnostní skupinu. Zároveň byli entitou, která od samého počátku vznik republiky odmítala a ústy svých čelných představitelů to otevřeně deklarovala. Čeští politici se pokusili státu nepřátelský prvek eliminovat vytvořením umělého konstruktu tzv. československého národa, který vedle Čechů měli tvořit i Slováci, jichž tehdy byly ovšem pouhé dva miliony. Kolik z nich bylo navíc národně uvědomělých a kolik z nich bylo naopak schopno číst a psát maďarsky lépe než slovensky, zůstane již nejspíš navždy otázkou.

Problém československých Němců tedy objektivně existoval. Na Němce byl ze strany československého státu vyvíjen slabý, přesto neustálý tlak na počešťování se, když příslušnost k německé menšině byla v německých jazykových oblastech mnohdy důvodem k odchodu ze státních služeb. Češi tak vlastně Němcům opláceli stejnou mincí předchozí snahy rakouských úřadů je germanizovat. V zájmu objektivity je však třeba zdůraznit, že jakkoliv se tyto praktiky mohly jevit optikou Němců jako nespravedlivé, v evropském kontextu měly národnostní menšiny v ČSR spíše nadstandardně dobré podmínky, což lze doložit ze srovnání se situací menšin v jiných evropských zemích. Nespokojenost Němců se svým státoprávním postavením časem ustávala a němečtí politici dokonce přijali i vládní křesla. Tento nadějný proces uťala světová hospodářská krize, která postihla tvrdě zvláště pohraniční kraje. Tragédie se začala naplňovat potom, co se v sousedním Německu k moci prodral Hitler. Ten stále otevřeněji volal po spojení všech Němců v jednom státě, což se rovnalo likvidaci národnostně pestrých zemí v okolí Německa. Bylo jen otázkou času, kdy na Hitlerovo vábení pozitivně zareagují i českoslovenští Němci.

Nejsilnější německá strana – SdP (Sudetoněmecká strana) – vedená Konrádem Henleinem v roce 1935 dokonce vyhrála parlamentní volby v Československu a jen díky zákulisním machinacím českých politiků nesestavovala sama vládu. Národnostní napětí ve státě začalo už být nesnesitelné a bylo možno ho usměrnit jen dvojím způsobem: splněním politických požadavků sudetských Němců, nebo násilným potlačením všech jejich politických aktivit. Edvard Beneš šel první cestou, zvláště když říšským i sudetským Němcům se dařilo pomocí propagandistických prostředků přesvědčit velkou část evropské veřejnosti, že požadavky německé menšiny vůči Československému státu jsou oprávněné.

Beneš, který byl pod tlakem Francie a Velké Británie, požadujících, aby Němcům maximálně vyšel vstříc, se nakonec rozhodl vyhovět sudetoněmeckým požadavkům maximální možnou měrou. Dokonale tak zaskočil Konráda Henleina, který nevěřil, že by jakýkoliv soudný státní představitel mohl kývnout na tak nehorázné požadavky. Ani tato vstřícnost však nebyla nic platná; sudetští Němci už byli delší dobu rozhodnuti, že využijí tehdejších mimořádně příznivých mezinárodních podmínek k tomu, aby se definitivně vyvázali ze státního svazku s Čechy. A měl to být odchod se vší parádou! S veškerým majetkem, s veškerými územími, na kterých žili a na nichž po staletí hospodařili. Jednalo by se o totální rozchod s českými zeměmi, který by navíc znamenal naprosté rozbití integrity území, tvořícího takřka po jedno tisíciletí české království. Co pro Čechy byla naprostá katastrofa, Němci bylo pociťováno jako vysvobození, jejich návrat domů, do jejich skutečné, tedy německé, vlasti. Cesta k Mnichovu byla otevřena.

Nezávislé noviny

Úvodní foto: Signatáři dohody z Mnichova, zleva: Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie). Zdroj: Wikipedie