Pirátství v době postmoderní

Pirátské strany v současné Evropě legitimizovaly chování, které v dějinách zatím vždy znamenalo jen smrt a zmar. Slova tak ztrácejí svůj dosavadní význam i logický smysl.

Když v roce 1979 poprvé vyšla kniha O postmodernismu od Jeana-Francoise Lyotarda, asi jen málokdo tušil, že se nejedná o pouhou filosofickou hříčku tohoto francouzského myslitele, ale o spis, který má doslova revoluční potenciál. Základní myšlenkou bylo, že neexistuje jediná pravda, nýbrž pluralita názorů, z nichž žádný nesmí být a priori nadřazen těm druhým. S tím souvisela i snaha oprostit se od (sebe)pochopení západní civilizace jako něčeho stojícího na vrcholku dosavadního vývoje lidských dějin. Spolu s koncem tzv. velkých příběhů, lidských dějinných aktivit vykládaných pomocí univerzalistických principů, měla tato celková změna optiky za následek, že se dosavadní svět doslova ze dne na den rozpadl na změť nesourodých částic, které navzájem ztratily veškerý smysl. Svět západu, jak jsme jej po staletí znali, přestal náhle existovat.

Jen díky situaci, že dnes už nemáme univerzální hodnotový rámec, na kterém bychom se většinově shodli a v rámci jehož pravidel bychom se pak všichni pohybovali, může docházet k tomu, že určitá slova neznamenají to, co ještě donedávna znamenala, a určité chování může být vykládáno zcela odlišně od toho, jak je chápali naši předci, přestože stále figuruje pod stejným jménem.

Tradičně bylo třeba pirátství vždy chápáno jako něco, co je neslučitelné s dobrými mravy, projev absolutní neúcty k lidským životům, neblahý jev, který ohrožuje mezinárodní obchod. A jako s takovým pak bylo s pirátstvím i nakládáno. Dopadení piráti neměli nárok na smilování: zpravidla byli pověšeni na ráhnu nejbližšího stěžně.

V současnosti ale v evropské politice působí politická síla, která má pirátství přímo ve svém názvu. Pirátská strana se – alespoň v České republice – stala generačním výrazem mladých voličů, jimž údajně symbolizuje rozchod s dosavadní tradicí zavedených politických stran, často zkompromitovaných nejrůznějšími skandály a korupčními aférami. Mladému voliči zřejmě stačí, že předseda „Pirátů“ má na hlavě dredy a za jménem doktorský titul, aby ho pochopil jako autentického zástupce tzv. mileniánů. Názornější příklad naprostého odcizení slov svému původnímu významu si lze jen stěží představit.

Testem, zda slova stále ještě znamenají to, čím mají být, jsou události okolo únosu tureckého tankeru El Hiblu skupinkou afrických migrantů. Posádka turecké lodi vzala na palubu asi stovku osob, plavících se na člunu pouhých jedenáct kilometrů od Tripolisu. Poté, co obrátila k libyjským břehům, aby „zachráněné“ osoby zavezla zpátky na břeh, byli námořníci napadeni skupinkou agresivních Afričanů, kteří se předtím neúspěšně dožadovali, aby je posádka dopravila do Itálie nebo aspoň na Maltu. Pořádek na palubě tankeru obnovilo až komando maltských ozbrojených sil.

Tři mladí Afričané ve věku 19, 15 a 16 let byli následně obviněni z mezinárodního terorismu a momentálně se nacházejí v maltském vězení. Humanitární organizace, jako německá Sea-Watch, se už nechaly slyšet, že v tomto případě je na místě v otázce posuzování viny ukázat shovívavost.

Bude zajímavé sledovat, jak s těmito africkými piráty (protože o nic jiného, než o projev novodobého námořního pirátství v daném případě samozřejmě nešlo) bude dále naloženo. Budou podle mezinárodního práva tvrdě potrestáni, aby se zabránilo tomu, že se únosy lodí ze strany pašeráků lidí začnou množit jako houby po dešti, anebo budou tito „chlapci“ brzy propuštěni na svobodu a zaopatřeni azylem v některé ze zemí Evropské unie?

Nezávislé noviny sází na to, že mnohem pravděpodobnější je druhá možnost. Jde přece o piráty. A ti jsou teď v Evropě v kurzu!

NN