Nevkusní lidovci Pavel Bělobrádek a Daniel Herman

Návštěva srazu sudetoněmeckého Landsmanšaftu, kterou o tomto víkendu vykonali dva členové vlády České republiky ze strany KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a Daniel Herman, už zřejmě nemohla být vykonána v horším termínu. Přesně před 75 lety dva českoslovenští výsadkáři Jan Kubiš a Jozef Gabčík provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, přezdívaného Kat českého národa. V den atentátu bylo Němci vyhlášeno stanné právo, které trvalo až do 3. července 1942. V tomto období bylo nacisty popraveno několik tisíc obyvatel protektorátu, byly srovnány se zemí obce Lidice a Ležáky, jejich obyvatelé byli popraveni, nebo odvlečeni do koncentračních táborů, část děti pak byla odeslána na poněmčení do Říše. U začátků těchto zvěrstev byli sudetští Němci. Ačkoliv byli po mnoho staletí spjati s českým královstvím, po vyhlášení první československé republiky (28. 10. 1918) se nesmířili s tím, že by ztratili privilegované postavení, které měli za Rakouska-Uherska a jasně deklarovali, že s Čechy už nechtějí sdílet společný osud.

„Jako součást Všeněmectva jsme my, Sudetští Němci, početně sice pouze jeho jednou třicetinou, ale v Československu tvoříme téměř čtvrtinu obyvatelstva; jako součást Všeněmectva však přináležíme ke 100 milionům německých lidí, k největšímu národu Evropy, bez jehož spolupráce a rozkvětu nemůže tento starý kontinent vůbec existovat a prosperovat. Díky duchovně-politickému spojení s Všeněmectvem se stáváme organickou součástí evropské a světové politiky a můžeme přispět sice skrovnými, ale bezesporu cennými silami k zajištění německé budoucnosti, která se pak stane součástí budoucnosti naší, pakliže se budeme cítit jako součást německého národního tělesa a nikoli jako organická součást státu, do kterého jsme byli vecpáni proti své vůli, co chceme a musíme znovu a znovu zdůrazňovat.“                                             Henrich Brunar, 1930

Česko-sudetoněmecká roztržka v plné míře propukla na sklonku 30. let 20. století. Pod vlivem Hitlerova nacistického režimu v sousedním Německu došlo v Československu k zradikalizování zdejších Němců. Nejsilnější politická strana sudetských Němců – SdP, v roce 1935 prakticky vyhrála volby v Československu (a byla třetí nejsilnější fašisticky a nacisticky orientovanou stranou v celé Evropě). Od konce února do konce dubna 1938 počet členů SdP ještě vyrostl z 549 000 na 1 047 178. Sudetští Němci tak citlivě reagovali na sílící se protičeskoslovenskou kampaň v sousedním Německu a domnívali si, že nadešel čas odplaty.

V čase mnichovské krize sudetští Němci a jejich ozbrojené úderné oddíly (Freikorps), v pohraničí vyvolávali ozbrojené srážky s československými pořádkovými složkami a terorizovali civilní obyvatelstvo. I když se jim nepodařilo ovládnout důležitá města jako Český Krumlov, Vejprty, Kraslice či Nejdek, zmocnili se aspoň oblastí kolem Aše, Rumburka a Šluknova. Teroristické akce sudetoněmeckého Freikorpsu připravily o život 110 Čechů (většinou vojáků, četníků, členů finanční stráže či státních úředníků), zhruba 2000 občanů Československa bylo uneseno do Německa. Při střetech bylo zabito také 32 členů Freikorpsu.

Mnichovská dohoda, které předcházela zrada spojenecké Francie, připravila Československo o důležitá pohraniční území. Celkem se jednalo o 40 % rozlohy historických českých zemí, kde žilo 3 545 000 obyvatel, z toho 2 819 000 tvořili Němci a 727 000 Češi. Drtivá většina sudetských Němců připojení Sudet k Velkoněmecké říši s nadšením přivítala. Když ulicemi pohraničních měst pochodovaly jednotky wehrmachtu, sudetoněmecké ženy padaly na kolena, spínaly ruce k nebi a plakaly radostí. Obdiv k Hitlerovi, kterému se říkalo Spasitel, Bůh, dosáhl v těchto dnech mezi sudetskými Němci svého absolutního vrcholu. Méně nadšení byli pochopitelně Češi a Židé, kteří z obsazovaného pohraničí naopak horečně prchali. Podle československých úřadů dosáhl do září 1939 počet uprchlíků 193 000 lidí, mezi kterými bylo zhruba i 25 000 německých antifašistů a 20 000 německy mluvících Židů.

„V den vstupu německých jednotek do Teplic-Šanova Vás, můj Vůdče, zdravím jako reprezentanta Říše z celého srdce. Děkuji prozřetelnosti za to, že mi je dopřáno zažít tento den, v jehož příchod jsem od svého mládí doufal a v nějž jsem v posledních dvaceti letech přese všechnu sklíčenost věřil. Zrada práva německého národa na sebeurčení mohla být pomstěna jen jím samotným, a jen ze středu Evropy mohl přijít nový začátek, jehož rýsující se nástiny jsme již dávno spatřovali.“                                                               Rudolf Lodgman von Auen, říjen 1938

Sudetští Němci byli v té době zřejmě těmi nejspokojenějšími tvory na světě: od července 1939 si o vstup do NSDAP zažádalo více než 460 000 z 1,3 miliónu bývalých členů SpD. Do konce existence třetí říše vstoupilo do NSDAP více než 527 000 obyvatel Sudet. Již v roce 1939 přitom členové strany tvořili 16 % všech obyvatel, což řadilo říšskou župu Sudety na první místo ze všech žup třetí říše.

Vstup sudetských Němců do NSDAP patřil ještě k těm příjemným stránkám života. K novému říšskoněmeckému občanství se pojila také povinnost vstupu do německých branných sil. Sudetští Němci se tak postupně ocitli na všech důležitých bojištích druhé světové války. V době atentátu na Heydricha sudetští Němci, žijící na území protektorátu a v Sudetech, požadovali nejenom přísné potrestání pachatelů atentátu, ale očekávali i vyvození kolektivní odpovědnosti vůči všem Čechům. Teror, který v období tzv. heydrichiády nastal, se zdál sudetským Němcům ještě mírný, požadovali proto zpřísnění přijímaných protičeských opatření, či dokonce konečné řešení české otázky. U Čechů vyvolala naopak brutalita Němců strach a obavy o další osud národa. Nenávist Čechů k Němcům se tehdy ještě více prohloubila.

Když skončila druhá světová válka, byly česko-německé vztahy na bodu absolutního mrazu. V letech 1939-1945 zahynulo v koncentračních táborech, při pochodech smrti, během krutých výslechů na gestapu apod. více než 20 000 Čechů a Slováků. Kromě toho se nedočkalo konce války také 80 000 Židů z českých zemí (včetně území Slovenska a Podkarpatské Rusi to bylo dohromady 257 000 až 272 000 židovských občanů prvorepublikového Československa). Dalších 8 500 československých občanů bylo nacisty popraveno, 8000 jich zahynulo na území protektorátu v ozbrojeném boji.

S vědomím tragické role, kterou sudetští Němci sehráli v procesu rozbití Československa, rozhodli ještě před koncem války spojenecké mocnosti tzv. Velké trojky (USA, SSSR a Velká Británie), o tom, že sudetští Němci budou po skončení bojů z obnoveného Československa odsunuti. Svou bývalou vlast tak do podzimu 1946 muselo opustit kolem 3 milionů sudetských Němců. Dekret prezidenta Edvarda Beneše z 2. srpna 1945 umožňoval ponechání československého občanství těm Němcům, kteří mohli doložit, že v letech 1938 – 1945 zachovali věrnost republice. Tohoto práva však využilo jen zhruba 20 000 osob. Hlavně v první fázi, kdy probíhal tzv. divoký odsun, se vysidlování německého obyvatelstva neobešlo bez ztrát na lidských životech. Počet těchto lidských obětí z řad sudetských Němců kolísá, dle odhadů různých historiků, od 19 000 do 30 000 osob.

Neví jisté, zda vicepremiér české vlády Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) zná přesně tyto okolnosti z česko-německé historie. Coby ministr kultury by je ale měl znát minimálně Daniel Herman (KDU-ČSL), druhý člen oficiální české delegace na letošním srazu sudetských Němců, který se konal v bavorském Augsburku. Pokud Bělobrádek považuje sudetské Němce za „milé krajany“, je to nakonec jeho věc. Ale účastnit se akce lidí, kteří se vlastně ani nijak netají, že navazují na sudetoněmecké tradice, a to v době, kdy si lidé v České republice právě připomínají 75. výročí heydrichiády, vyžaduje od obou lidoveckých politiků skutečně silný žaludek. Stručně vyjádřeno: je to vrchol nevkusu!

Na tom všem je pozoruhodná i ona zvláštní bezstarostná samozřejmost, s jakou lidé kolem Posselta a spol. z krajanského sudetoněmeckého sdružení nějak automaticky předpokládají, že vstřícné kroky bude činit právě česká strana. Přitom vzhledem k tomu, za co všechno jsou sudetští Němci odpovědni, by měli rok co rok lézt po kolenou k lidickému památníku a prosit tam mrtvé o odpuštění. Pak teprve by jim Češi mohli začít trochu věřit, že se skutečně změnili.

O tématu více zde.

 

Nezávislé noviny