Mír pro naši dobu

Jen málo obrázků je tak ikonických jako tento: gentleman v nejlepších letech stojí u dopravního letadla a mává listem papíru vstříc davům, které ho přišly na letiště uvítat. „Je to mír pro naši dobu,“ volá a dav mu nadšeně aplauduje.

Uběhlo sotva pár měsíců a náhle se ukázalo, že smlouva, kterou na letišti Neville Chamberlain shromážděným lidem ukazoval, nemá cenu ani cáru papítu. Mnichovská zrada, kterou na malé a do poslední chvíle idealistické Československo západní mocnosti upekly, aby si zachránily vlastní kůži, žádný mír světu nepřinesla. Ten se naopak již brzy propadl do krvavého šílenství.

Neville Chamberlain se tím do historie zapsal jako babrák, jakých je jen málo. Přitom byl příkladem konzervativního a „slušného“ politika, jenž ničím nijak nevybočoval z řady. Takových, jako on, byla v té době Evropa plná. Smutnou skutečností totiž zůstává, že mírová doba neumožňuje většinou vyniknout těm, kdo svými schopnostmi a charakterovými vlastnostmi výrazně vyčnívají nad průměr. Politický systém drží pohromadě díky ochotě jednotlivých aktérů ke vzájemným ústupkům, což není vnímáno jako slabost, ale naopak síla demokratického uspořádání společnosti. Demokracie je tudíž systémem upřednostňujícím konsensuálně se profilující typy politiků.

V době předcházející vypuknutí druhé světové války došlo ke kolizi dvou vzájemně protichůdných politických systémů. Vedle demokratických zemí tu stály státy, které byly totalitní. Zatímco zástupci západních demokracií vyrostli v politické kultuře založené na kompromistu, Adolf Hitler, vůdce národně-socialistického Německa a Benito Mussolini, „ducce“ fašistické Itálie, disponovali mocí založenou na brutálním potlačování opozice a prosazování si vlastní vůle za každou cenu.

Srážka obou politických systémů byla neobyčejně tvrdá, a nevyhnutelná. Ale ještě dříve, než k ní došlo, se snažili demokratičtí politici Západu uspokojit Hitlerovův apetit na území okolních států tím, že uplatňovali politiku tzv. appeasementu. Jejím principem bylo ustupování Západu před diktátorovými požadavky, s tím výsledkem, že každý náznak vstřícnosti znamenal jen novou a ještě drzejší žádost. Byl to vlastně projev mezinárodního gangsterismu, kdy jedna strana vydírala tu druhou, která pak vlastní slabost zakrývala okázalými projevy srdečnosti a předstíráním „civilizovanosti“.

Nešlo přitom o nic jiného než o systémovou chybu. Řečeno dnešním slovníkem, nejprve se musel změnit software, museli být vyměněni politici, aby demokracie mohla začít čelit do té doby nepoznanému zlu. Musel být „odinstalován“ Chamberlain a „nainstalován“ Churchill, aby demokratická země konečně získala nástroj, jak se efektivně chovat v nově nastaveném mezinárodním prostředí, kde se hrálo se zcela jinými kartami, než byli dosavadní politici zvyklí.

Až když se Británie zbavila Chamberlaina a postavila si do čela Churchilla, získala tato země onen neodolatelný punc hrdinství a velikosti, jenž ji postavil na piedestal dějin. Churchill byl postavou, za kterou se mohl celý národ semknout a jak jeden muž bojovat proti nebezpečí, jež hrozilo rozvrátit vše, co po celá staletí generaci za generací Britové budovali.

Když pak válka skončila vybojováním skvělého vítězství, národ se zase demokraticky svého válečného hrdiny zbavil. Churchill prohrál ve volbách a další politický vývoj mohl pak už jen sledovat ze svého venkovského sídla v Chartwellu.

A bylo to také Churchill, kdo pronesl památná slova o železné oponě, která rozdělila Evropu na tu demokratickou, svobodnou polovinu, a na tu druhou, proměněnou v jednu velkou sovětskou gubernii. Češi patřili, bohužel, do té nesvobodné poloviny Evropy. Vinou okolností, na které sami neměli přímý vliv – to byla právě ona nešťastná Mnichovská smlouva a následná okupace Německem –, i vinou vlastní, když uvěřili komunistům, že se už změnili v demokraty a že jim jde o to samé, co jim, tedy o budování vyspělého demokratického a sociálně spravedlivějšího státu, dali v demokratických volbách v roce 1946 nejvíce hlasů KSČ a tím si na takřka půl století určili svůj osud.

Nebyl to Churchill, kdo nechal Čechy na té špatné straně železné opony, a mohl tak za to, že jsme po roce 1948 upadli do nesvobody, nebyl to vlastně ani Sovětský svaz, který Československo osvobodil a očekával za to svou odměnu. Byla to především absence vůle samotných Čechů po vlastní suverenitě, co mělo konečný vliv na to, že v naší zemi nakonec zvítězila komunistická diktatura.

I další státy na tom byly podobně jako my. Maličké Finsko muselo vybojovat velký boj, když vzdorovalo mnohem většímu Sovětskému svazu. Sice prohrálo, ale prohra byla natolik čestná, že ji Finové dokázali proměnit ve vlastní vítězství. Rakousko bylo po prohrané válce okupováno Sovětským svazem, a dokázalo si vyvzdorovat odchod okupační armády a uchování si svého postavení ve svobodném západním světě.

Proč Češi, mající mnohem lepší výchozí postavení než sousední Rakušané, nedokázali to samé? Protože jejich elity nebyly jednotné ve své touze po národní suverenitě. A jelikož nebyly jednotné v tom, že na prvním místě je národní suverenita, a až potom se má řešit, zda dát větší či menší důraz na to, či ono, ztratili Češi nejprve svou suverenitu, později i vlastní, do té doby vysokou, civilizační úroveň.

Kdo čekal, že po roce 1989 a pádu komunistického režimu, vyznačujícího se bezvýhradným a patolízalským lnutím k Sovětskému svazu, bude snad Československo a následně nově vzniklá Česká republika poučena ze své historie vazalského státu a tím pádem bude usilovat o budování nějaké vlastní a svébytné státnosti, byl krutě zklamán. České elity jenom prokázaly, že nemají vůbec žádnou představu o tom, jak si samostatně vládnout, když se poslušně z jednoho geopolitického celku okamžitě přesunuly do tábora opačného.

Zdá se, že vůbec žádná, ani ta nejhorší historická zkušenost, kterou tito lidé musejí projít, je nepřiměje, aby se pokusili překonat vlastní myšlenkovou lenost. Lenost, jež jim brání představit si jiný život než pod „ochranou“ některé z cizích mocností.

Nejprve se české elity spoléhaly na ochranu „sladké“ Francie, pak věrně lnuly k „bratskému“ Sovětskému svazu, dnes zase jsme plně solidární s dalšími „demokratickými“ zeměmi NATO, bez ohledu na to, že ty jak na běžícím pásu porušují mezinárodní právo a v praxi provozují gaunerskou politiku „humanitárního“ bombardování jiných, suverénních zemí.

Mylně přitom zaměňují tvrdost těchto zásahů s churchillovskou tvrdohlavostí, s jakou tento velký Brit kdysi bránil suverenitu a svobodu své země. Nechápou, že je velký rozdíl v odporu proti mocnějšímu agresorovi, jakým bylo kdysi nacistické Německo, a agresí vůči mnohem menšímu státu, rozvrácenému navíc dlouholetou občanskou válkou, jakými bylo Srbsko nebo dnes Sýrie. Tato válka rozhodně nebude tou, za kterou by se jim v budoucnu stavěly pomníky.

České politické a intelektuální elity se domnívají, že když budou okázale dávat najevo svou loajalitu k Západu, ten je na oplátku ochrání před hrozbami, jimž snad naše země bude muset v budoucnu čelit. Zjevně nechápou, že samo NATO není žádnou zárukou bezpečnosti, ale naopak  se po rozpadu bipolárního světa svým dalším vývojem samo stalo hrozbou pro své okolí. Nejsou také schopny odpovědět na otázku, jak Českou republiku může chránit vojenská organizace v případě, že by začal její suverenitu či bezpečnost ohrožovat třeba některý z jejích vlastních členů.

Čeští občané by se měli už dnes začít zabývat představou, že se zase vynoří nějaký západní, konsensuální politik, mávající kusem papíru v ruce, a bude nabízet „mír pro naši dobu.“

Bude to mír na náš účet. A zaplatíme za něj my všichni. Opět.

 

NN

Náhledové foto: Neville Chamberlain po návratu z Mnichova. Zdroj: Wikipedie. By Ministry of Information official photographer – This is photograph D 2239 from the collections of the Imperial War Museums., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1053695