Ĺudovít Štúr – zakladatel slovenského národa

Pro jedny byl jen tvůrcem spisovné slovenštiny, pro druhé rovnou otcem slovenského národa, jiní ho zase měli za hrobaře myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Šaňo Mach mu obdivně říkal slovenský Hitler. Všichni tím mysleli jediného muže – Ĺudovíta Štúra.

Ĺudovít Štúr se narodil 28.10.1815 v malé obci Uhrovec na západě tehdejších Horních Uher. Jednalo se o etnicky velmi pestré území; hlavními národnostmi zde však byli Slováci, Maďaři, Židé a Němci. Slováci tvořili etnikum, jehož národní identita byla ze všech nejméně zřejmá. Jednalo se převážně o chudé venkovské obyvatelstvo, hovořící několika desítkami místních dialektů. Slovenská inteligence byla početně slabá a závislá na zahraničních vlivech. Slovenští zemané byli takřka zcela pomaďarštěni. Teď šlo o to, dát této dosud amorfní entitě nějaké jméno. O to se snažili mnozí.

Mezi prvními byli Maďaři. Podle vzoru Němců se pokoušeli o vytvoření vlastního politického národa, přičemž pokládali za samozřejmé, že to bude národ maďarský, který v sobě obsáhne všechny etnické skupiny usazené v Uhrách. Své želízko v ohni měli i Češi, žijící společně se Slováky a Maďary v jedné habsburské monarchii. Vycházeli z jazykové blízkosti češtiny a slovenštiny, z tradice kulturní výměny, která se dala dosledovat – při troše fantazie – až do časů Velké Moravy. Vycházeli však i z nutnosti, jíž v sobě obnášela situace v samotných českých zemích: český živel zde musel o politickou moc zápolit s početnými Němci a jeden a půl miliónů Slováků, žijících hned za rohem, by býval byl vítanou vzpruhou.

Pro přesnost si však uveďme, že myšlenka o spojení co největšího počtu příslušníků jednoho etnika do většího celku, tedy národa, nebyla nijak nová. Češi tak jen následovali příklad jiných národů, které začaly usilovat o národní sjednocení už daleko dříve. Střední Evropou kolovaly myšlenky tehdy velmi populárního německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, který upozorňoval na důležitost jazyka pro národní vědomí. Herder se ve svých spisech také vyznal ze svého obdivu ke Slovanům a předpověděl jim skvělou budoucnost.

Podobné myšlenky elektrizovaly mladého slovenského učence Jána Kollára. Napsal básnický epos Slávy dcera, který se stal bestsellerem celého tehdejšího Slovanstva. Ovzduší bylo plné romantických ideálů a mladí lidé na každém rohu deklamovali verše o trpkém i vznešeném údělu Slovanů. V hospodách se připíjelo na slovanskou vzájemnost, zatímco někteří lingvisté se ve stejný čas pokoušeli vytvořit univerzální slovanskou gramatiku. Přitom předpokládali, že by jejím vhodným základem mohla být ruština. Jednak pro to, že se jednalo o nejmohutnější slovanský národ, hlavně ale proto, že Rusové tehdy byli jedinými Slovany, kteří měli vlastní stát. Univerzální slovanskou gramatiku jako systém jazykových pravidel pro všechny Slovany se sice nikdy vytvořit nepodařilo, nicméně to dává dobrý obrázek, jakou důležitost tehdy lidé jazyku přikládali.

Kollár veškeré Slovanstvo vnímal jako jednotný národ sestávající se ze čtyř kmenů: ruského, polského, českoslovanského a ilyrského. Vedle toho existovalo ještě jedno dělení, kdy se rozlišovalo mezi západními Slovany (ty představoval národ českoslovanský, tvořený Čechy, Moravany, Slezany a Slováky), jižními Slovany (což byl národ ilyrský, sestávající zejména z Chorvatů, Slovinců a Srbů) a konečně Slovany východními (zahrnujícími Poláky, Rusy a Malorusy, tj. Ukrajince). V obou případech tvořili Češi a Slováci jeden celek, jehož příslušníci k pěstování vědy a umění používali spisovný jazyk českoslovanský, zvaný též novočeština. Zde je jeho malá ukázka z roku 1833:

„A to o wzdělanosti řeči Česko slovanskeg řečeno buď (…) Co nás ale mocně pobjzj, ba nutj při nj zůstati, třetj gest: nesgednotelná rozličnost slowenských nářečj a naše občanská bytosť. Tato poslednj gest při wšj rozlehlosti Slowáků patrná, a mjchá se co býtosť giných národů, kteří spolu pod gistýi těi zákony Uhři slugj. Nu nechcemeli ty ostatky národnosti od nás odhoditi, tehdy se musjme k cuzokragným bratrům připogiti, kteřj, dodauce nám rozdělanou řeč sesterskau, hlasně zgewně giným národům saousednjm o nás swědčiti budau a swědčj.“ (Z korespondence blízkého Štúrova spolupracovníka)

Poznámka o velké „rozličnosti slovenských nářečí“ je případná: ještě ve 40. letech 19. století byl odhadován počet slovanských nářečí, jakými se hovořilo v Horních Uhrách, na tři sta! Analogická situace panovala pochopitelně i v Čechách a na Moravě, kde pomalu každá druhá ves měla nejen vlastní kroj, ale i dialekt. Spisovný jazyk umožňoval vzájemnou komunikaci, ale i pocit nějaké vyšší, chcete-li národní jednoty.

Přes nepopiratelné výhody, které českoslovanský jazyk poskytoval, nastala ovšem už na přelomu 18. a 19. století situace, kdy se určitá část slovenské inteligence začala zaobírat myšlenkou, že by přeci jen bylo dobré mít svůj vlastní spisovný jazyk. Jako první přišel s určitým návrhem katolický kněz Anton Bernolák. Jeho spisovná slovenština z roku 1787, vycházející ze západoslovenského nářečí, se ovšem ujímala jen obtížně. Úspěšný byl až druhý pokus. Úkolu vytvořit nový spisovný slovenský jazyk se tentokrát chopil Ĺudovít Štúr. Na rozdíl od Bernoláka si zvolil středoslovenské nářečí, které bylo od češtiny odtažitější. Ve spolupráci se svými přáteli se mu skutečně podařilo mezi lety 1843 – 1846 spisovný slovenský jazyk vytvořit a posléze i prosadit do života.

To, že se tvůrcem spisovné slovenštiny stal Štúr, patří přitom mezi největší paradoxy dějin. Štúr byl slovenským evangelíkem, člověkem, který veškerou svou rodinnou výchovou i vzděláním byl s českou kulturou bytostně spjat. Nešlo jen o to, že evangelíci v Horních Uhrách při náboženských obřadech používali jako Písma tzv. bibličtinu, tedy češtinu bible Kralické. Štúrovi se dostalo i kvalitního vzdělání na bratislavském lyceu, kde na katedře českoslovanského jazyka nejprve studoval, později tu rovněž vyučoval. V českých Květech publikoval vlastní básně i teoretické statě. Jeho odklon od jednotného jazyka byl tudíž českou inteligencí považován za čin rozkolnický až zrádný. Před oslabováním národních sil varoval František Palacký. Karel Havlíček Borovský nemohl Štúrovi skoro přijít na jméno. S ostrou kritikou jazykového rozkolu přispěchal také Ján Kollár.

Později se Štúr pokoušel svůj krok obhajovat snahou o sjednocení slovenských evangelíků s katolíky, kteří na tom byli ještě hůře než evangelíci, protože češtinu jako živý jazyk přestali používat už na konci 18. století a novočeštině, tedy českoslovanskému jazyku, vlastně už pořádně ani nerozuměli. Chtěl prý také získat pro národní věc pomaďarštěné slovenské zemanstvo. Společně pak chtěli čelit snahám Maďarů integrovat slovenské obyvatelstvo do jednotného, maďarského politického národa. Vzhledem k tomu, že Slovákům bylo v Uhrách dlouhodobě odpíráno vzdělání ve vlastním jazyce, vedla by k celkovému pomaďarštění už jen celkem krátká cesta.

Útoky vedené ze všech stran však vnitřní soudržnost Štúra a jeho druhů jenom posílily. Dá se říci, že od počátku existovala kolem Štúra jakási zvláštní psychóza, pramenící jednak z dobové atmosféry romantismu, jednak z pocitu výlučnosti, dosahující časem až mystického rozměru. Začalo to už často připomínanou událostí, kdy se ještě jako dvacetiletý student Štúr vydal s malou skupinou přátel ke zříceninám hradu Děvín. Tam si v rituálním obřadu přidělili staroslovanská jména a přísahali věrnost slovenskému národu. Duch spiklenectví pak prostupoval i jeho všechna další přátelství. Štúr byl rozhodně silnou osobností, soustřeďující kolem sebe mnoho následovníků a obdivovatelů. Vztahy mezi nimi byly natolik úzké, že se pro ně ujalo pojmenování Štúrova družina nebo také štúrovci. Jednalo se přitom spíše o sektu, nesoucí až znaky mnišství. Štúr například nutil přátele, aby, jsouce ve službách národa, se nikdy neoženili. Sám jim šel příkladem a nejen že se neoženil, ale podle dostupných informací se skutečně vyvaroval všech intimních styků s ženami. Podle dochovaných zpráv si Štúr rád dával od svých přátel posluhovat při oblékání a i jinak si od nich nechával sloužit.

Fakt, že se Štúr rád obklopoval celý život především muži, zakládalo později u některých pozorovatelů na podezření, že pravým důvodem těchto styků mohla být Štúrova případná homosexualita. Jeho obránci naopak poukazují na známou báseň věnovanou jeho jediné lásce, Češce Marii Pospíšilové, kdy tvrdí, že tak vřelá slova sotva mohl napsat někdo, kdo by skutečně nemiloval. Dlužno dodat, že se jedná o verše na rozloučenou, po vztahu, který trval příliš krátce, než aby mohl být více než jen milostným experimentováním. A že vztah s ženami do chvíle, než si svou sexualitu ověří, zkoušejí často i homosexuálové, je také obecně známo. Alexander Mach, ideolog Hlinkovej ĺudovej strany a ministr vnitra v době klerofašistického Slovenského štátu, naopak Štúra za jeho vztahy s muži oceňoval. Poměry uvnitř Štúrovy družiny, jak se okruhu osob kolem slovenského učence říkávalo, mu prý připomínaly vztahy pěstované v německé NSDAP a Štúr pak samotného Adolfa Hitlera.

Pocity osobní výlučnosti se u štúrovců pevně pojily s vírou ve výlučnost samotného slovenského národa. Navazovali tak na ideu panslavismu, v jehož rámci, jak věřili, náleží právě Slovákům zcela výlučné postavení. Štúr tak prohlásil Slováky za zvláštní kmen s osobitým nářečím, jež jim dává plné právo na vlastní působení v dějinách. Štúrův nejbližší spolupracovník, J.M. Hurban, zase o Slovácích tvrdil, že jsou ze všech Slovanů nejstarobylejší a v Evropě tudíž platí za jakési Praslovany. Argumentoval tím, že původní vlast všech Slovanů ležela v oblasti Tater a že Tatry jsou vlastně zkamenělé Všeslovanstvo. Slovenštinu pak prohlásil rovnou za matku češtiny.

Pocit národní výlučnosti se postupem doby ještě prohluboval. Hlavně v období národního zmaru, kdy se nevyplnily naděje kladené do revoluce roku 1848, a zejména po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1866, kdy se maďarizační tlak na Slováky vystupňoval až do krajnosti, pocit slovenské  národní výlučnosti exaltoval až do stavu jakéhosi mesianismu. Albert Pražák uvádí, že tehdy pojmy Slovák a slovenština dostaly takřka náboženský charakter. Slovenští spisovatelé národní pravdu ztotožnili s božskou pravdou a mesianisticky věřili, že Slovák je povolán bohem, aby obnovil Evropu. Slovenský národ byl postaven na roveň Krista, protože byl podobně ubit v zápase o obnovu lidstva. Křižovaný bůh a křižovaný slovenský národ, to byl podle Pražáka největší objev slovenského romantismu.

Tou dobou už ale Štúr nebyl mezi živými. Zklamaný, že se mu přes mimořádné úsilí vlastně nepodařilo pro slovenský národ dosáhnout cíle, který si předsevzal – uznání Slováků jako rovnocenného politického národa v rámci rodiny ostatních národů Uherska – se v porevolučním období stáhl z politiky i veřejného života. Napíše ještě teoretický spis, kde jako optimální řešení pro slovenský národ vidí jeho začlenění do ruské říše, včetně přijetí ruského jazyka a pravoslavné víry. Vydání tohoto spisu  se už ale nedožije. V prosinci roku 1855 se zraní na honu a v lednu 1856 pak na následky zranění umírá, ve věku pouhých čtyřiceti let.

Několik poznámek na závěr

Ĺudovítu Štúrovi se během jeho života podařila vlastně jen jedna jediná věc, a to ještě pouze částečně: jím kodifikovaná slovenština byla už v roce 1851 Martinem Hattalou přepracována tak, aby její pravopis byl blíže češtině. Teprve takto modifikovaný jazyk se stal skutečným spisovným jazykem slovenského národa.

Přes existenci vlastního spisovného jazyka se Slováci po zbytek 19. století periodicky vraceli k jazyku českoslovanskému, protože politická situace v Uhrách používání slovenštiny prostě neumožňovala. Slovenská kultura přežila enormně silný maďarizační tlak jen díky pomoci Čechů, kteří finančně podporovali slovenské studenty na českých učilištích a vysokých školách.

Po zřízení Československé republiky se stal úředním jazykem nového státu jazyk československý. Nejednalo se však o starou známou českoslovanštinu; v historických českých zemích se užíval jazyk český, na Slovensku pak jazyk slovenský, a to i ve slovenských školách, které tam byly až nyní v masivní míře zakládány. Kvůli nedostatku slovenských učitelů museli – hlavně v prvních deseti letech existence ČSR – na těchto slovenských školách vyučovat pedagogové z Čech a Moravy. Většinou se snažili vyučovat ve slovenštině, i když vzhledem k její nedokonalé znalosti byli mnohdy za svá častá přeřeknutí terčem posměchu ze strany slovenských studentů.

Ĺudovít Štúr se narodil 28. října, ve stejný den, jako byla založena Československá republika. Slovenská republika si dvousté výročí Štúrova narození připomněla sérií akci pojmenovaných Rok Ĺudovíta Štúra. Navzdory tomu, že Československo zachránilo slovenský národ od splynutí s Maďary, den založení Československé republiky, 28. říjen 1918, není dodnes na Slovensku státním svátkem, ale pouhým památným dnem.

Podle hlavního zpravodajského pořadu slovenské televize Správy RTVS, ze dne 31.10.2015, došlo k zneuctění památky Ĺudovíta Štúra v obci Štúrovo na jihu Slovenska. Na základní kámen budoucí – téměř čtyřmetrové sochy slovenského buditele –, kterou zde hodlá vztyčit Matica slovenská, neznámý pachatel vysypal kopec hnoje. Obec Štúrovo má většinu obyvatel maďarské národnosti.

Ĺudovít Štúr je zařazen mezi osobnosti, z nichž se letos bude vybírat největší Slovák ve stejnojmenné televizní soutěži. Do výběru byli mimo jiné zahrnuti i Gustáv Husák, Jánošík, či Andrej Hlinka. Jinou kontroverzní postavu, Jozefa Tisa, pořadatelé na poslední chvíli ze soutěže stáhli. Stalo se tak až po protestech veřejnosti, které vyvolala televizní upoutávka, v níž se postava prezidenta Slovenského štátu z období 2. světové války vyskytovala.

Nezávislé noviny

Náhledové foto: Ĺudovít Štúr. Zdroj: Autor: Jozef Božetech Klemens – http://www.snk.sk/swift_data/source/alu/stur/foto1/fotka0002.jpg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=513281