Libya Camp

Tisíce žadatelů o azyl v Evropské unii se mačkají v utečeneckých táborech v severní Libyi, které zde Západ založil po úspěšné operaci NATO proti Islámskému státu. Taková je odpověď EU na současnou bezprecedentní humanitární krizi.

3.5.2016 Tripolis, Praha

Od našeho zvláštního zpravodaje.

Prašná cesta rychle ubíhá pod koly malého autobusu. Vůz co chvíli silně nadskočí, jak najíždíme na předměty nejrůznějšího původu, kterých je tu všude plno. Novináři uvnitř se zvědavě lepí na boční skla a pozorují okolí. Domy jsou poničené, ulice vylidněné. Okraje vozovky lemují na mnoha místech ohořelé vraky. Většinou se jedná o pick-upy, které ještě nedávno patřily bojovníkům Islámského státu. Po útoku aliančních letadel z nich nezbylo takřka nic.

Míříme do utečeneckého tábora asi 15 km od Tripolisu. Je jedním ze soustavy pěti hlavních středisek pod správou EURIC (European Union Refugee Interim Camp), které vznikly jen několik týdnů po obsazení pobřeží Libye aliančními jednotkami. Operaci předcházelo zdlouhavé diplomatické jednání na půdě OSN, kdy bylo nejdříve zapotřebí získat souhlas Ruska jako jednoho ze stálých členů Rady bezpečnosti. Podmínka Ruska – okamžité zrušení obchodního embarga, byla ze strany Západu dlouho  nepřijatelná. Situace se ale zásadním způsobem změnila, když Islámský stát obsadil i zbytek území dosud kontrolovaného prezidentem Bašárem Asadem. Proud uprchlíků ze Sýrie tím ještě zesílil. K lidem, putujícím balkánskou cestu z Turecka a přes Středozemní moře z Afriky, se v posledních měsících navíc připojili ještě běženci z Pákistánu a Indie. Možnost, že by se k pochodu na Evropu nakonec zdvihla celá Asie, přiměla západní státníky k pokusu o nalezení řešení. Tím má být operace NATO Bezpečný úkryt (Secure Shelter).

Branou, stráženou z obou stran věžemi s velkorážnými kulomety, vjíždíme do areálu utečeneckého tábora. Dlouhé řady bílých stanů se táhnou až k obzoru. Všude je plno lidí všech možných národností. „Cílem mise bylo nejprve osvobodit západní část Libye, dosud ovládanou Islámským státem, a proměnit ji v bezpečnou zónu,“ vysvětluje plukovník Charles Whitebird z velitelství NATO. „Následně zde došlo k vybudování utečeneckých táborů, kde pod ochranou EU mohou lidé z válkou postižených zemí dlouhodobě přebývat.“

„Nechceme tu pochopitelně vytvářet iluzi, že je v našich schopnostech poskytnout těmto lidem šťastný domov,“ připojuje se správce tábora Francois Duval. „To neumíme. Co ale umíme, je zabezpečit lidem na útěku potřebnou ochranu před Islámským státem či jakýmkoliv jiným nebezpečím. Dovedeme jim dát potraviny, lékařskou pomoc. Dětem zabezpečujeme základní školní aktivity“. V areálu tábora jsou vedle stanů pro ubytování také budovy imigračních úřadů. „Pracujeme doslova od rána do večera,“ říká Paolo Rossi, vedoucí zdejšího referátu. „Uprchlíci si v naší kanceláři mohou podat žádost o azyl, což také v masivní míře činí. Denně přijmeme žádosti v řádu stovek. Žadatele pak čeká standardní řízení a v případě, že je rozhodnuto kladně, mohou se usídlit v jakékoliv zemi Evropské unie. Cílem je odlehčit zemím na hranicích schengenského prostoru, které nebyly dlouhodobě schopné enormní počet uprchlíků zvládat.“ Velký zájem o přesídlení do EU potvrzuje pohled na dav lidí, čekajících před dveřmi, až na ně přijde řada. „Chci do Německa,“ volá na novináře muž mačkající v ruce plastikovou kartu. „Místo toho se tlačím už třetí den před tímhle prokletým domem“. Rossi jen pokrčí rameny: „Snažíme se to organizovat tak, aby v určitou hodinu přišel jen takový počet žadatelů, který jsme schopni zvládnout. Rozdáváme pořadové lístky, ale stejně tu panuje chaos. Lidé jsou ochotni tu prostát třeba celou noc.“

Nad hlavami to náhle temně zahučí, jak se nad táborem přežene dvojice proudových stíhaček. Míří dál na jih. „To jsou alianční stroje,“ ukazuje plukovník Whitebird na šedivé siluety pozvolna se ztrácející na jasné obloze. „Pozice Islámského státu jsou od nás nějakých 250 km. Denně se na islamisty dělají nálety, to jim brání, aby se přiblížili k našemu obrannému perimetru.“ Řada novinářů se zajímá, zda nehrozí, že by jednotky IS mohly na tábor přesto zaútočit. „Samozřejmě, že riziko nelze nikdy zcela vyloučit. Proto tu můžete pozorovat opravdu masivní vojenskou sílu. Ta si poradí s každým útokem. Navíc skupiny islamistických bojovníků jsou na neustálém ústupu. Lze očekávat, že v nejbližších týdnech bude už celý západ země osvobozen a posléze předán pod kontrolu mezinárodně uznávané libyjské vlády.“ Když se ptáme, jestli  Aliance stejně zasáhne i v Sýrii a Iráku, krčí důstojník rameny. „Jde hlavně o politické rozhodnutí,“ říká.

Vracíme se do Tripolisu. Autobus nás přiváží do přístavu. U hlavního mola stojí v řadě trajekty. Z jejich otevřených vrat se valí zástupy lidí. Jsou skleslí, v očích se jim zrcadlí únava. „Jsme na cestě už celé měsíce. Máme toho dost. Nechápeme, proč nás vozí z místa na místo. Chceme do Evropy. Chceme mít klid. Bezpečí pro sebe a své rodiny. Chceme dobrý život,“ volají na nás, když zjistí, že jsme západní novináři. „To bohužel není možné,“ krčí rameny Adam Piotorek, delegát EU pro otázky imigrace. „Právě proto, že nebylo už v silách evropských států logisticky zvládnout příliv utečenců, přistoupilo se k tomu, že se tito lidé zadržují už během cesty k hranicím Schengenu a převáží se sem, kde je jim poskytnuto bezpečné útočiště do doby, kdy se buďto vyřeší situace u nich doma, nebo dostanou kladnou odpověď na svou žádost o azyl v EU. Toto je praxe, která je uplatňovaná vůči všem příchozím z válkou postižených území. Týká se i těch emigrantů, kteří se do EU dostali bez platných víz. Také ti budou postupně převezeni do táborů v Libyi, kde se podrobí standardním imigračním a azylovým procedurám. Pokud nevyhoví, mohou zůstat ve zdejším táboře bez omezení. EU jim bude garantovat bezpečné útočiště.“ Unijní delegát se ještě omlouvá, že musí vyřídit neodkladné záležitosti spojené s přijetím nových uprchlíků a kvapně odchází.

Jeden z trajektů se již vyprázdnil a remorkéry jej začínají pomalu vytlačovat od mola zpět na volné moře. U vjezdu do přístavu již ale stojí další. A za ním další. Všechny čekají, až na ně přijde řada. Jsou plné lidí. Lidských osudů, které totálně rozvrátila válka. Evropská unie se snaží jim dát to základní, co k životu potřebují: bezpečí a potravu. Na vysněný cíl, život v Evropě, však dosáhnou jen nemnozí z nich.

Toto je fiktivní reportáž. Líčí reálné řešení problému, které by Evropská unie mohla přijmout, kdyby sama ovšem nebyla jen velkou fikcí.

Redakční poznámka. Text byl poprvé uveřejněn v květnu 2016, tedy před více než dvěma lety. Jednalo se o reakci na tzv. uprchlickou krizi, která se přes Evropu převalila o rok dříve. Některé děje (např. další vývoj v Sýrii) se nakonec ubíraly jiným směrem, než předjímal výše uvedený článek. Jiné naopak od té doby ještě nabraly na naléhavosti. Necháme proto na laskavém čtenáři, aby posoudil, do jaké míry byl například v Evropské unii úspěšně vyřešen migrační problém a s ním spojený nárůst nábožensky motivovaného násilí. Redakce Nezávislých novin se nadále domnívá, že klíč k řešení migračního problému leží v severní Africe, tak, jak to naznačuje výše uvedený článek.