Jsou Češi vinni za vyvražďování Židů a Romů za 2. světové války? Diskuse o táboře v Letech u Písku obnažuje staré rány

Určitá část českých elit se tváří zasmušile a tvrdí, že vinu za osud českých Romů, kteří v době protektorátu zahynuli v německých koncentračních táborech, nesou do značné míry sami Češi. Po tom, co se tito intelektuálové pokusili už jednou přepsat dějiny, když ze sudetských Němců odsouvaných z českých zemí po 2. světové válce utvořili oběti, zatímco Čechy vykreslili jako bezcitné bestie, pokoušejí se nyní stejně přeformátovat i příběh českých Romů. Cílem je zřejmě dosažení nové interpretace světových dějin, v nichž by se vina rozprostřela rovnoměrně na všechny. Nebylo by již viníků, kteří nesou plnou zodpovědnost za rozpoutání války a zavedení režimů, v nichž pod hrozbou smrti otročily miliony a miliony Evropanů. Teze, že viník i oběť nesou svůj podíl viny, patří k jedněm z nejnebezpečnějších pokusů o relativizaci odpovědnosti Němců za jejich válečné zločiny.

Pravděpodobně myšlenka, že i ve stavu zotročení může nést jedinec plnou odpovědnost za své konání, protože stále, i v okovech, disponuje nějakou vlastní vůlí, stojí za přesvědčením Ondřeje Slačálka, že „poměry v Letech byly do značné míry česká záležitost“ (Právo, 14.2.2018). Podle Slačálka „k nacistickému zločinu vyhlazení většiny českých Romů přispěla protektorátní správa nejen přičinlivým shromážděním Romů, ale také krutým zacházením v táboře a patrně též okrádáním o potraviny. Právě podmínky v táboře byly příčinou epidemie tyfu a několika set úmrtí, která přišla ještě předtím, než jsme české Romy předali nacistům pro jejich masovou vraždu. (…) Nejen značná část obyvatelstva, ale i politické instituce s nacisty kolaborovaly.“ Dle názoru Slačálka nelze diskuzi o romských táborech v českých zemích srovnávat s probíhající debatou o „polských koncentrácích“, jelikož „ Poláci neměli svého Háchu, podléhali přímo brutální okupační správě. (…) Poláci také měli odboj, který by s tím českým zcela nesrovnatelný“.

Slačálkův text je jeho rozhořčenou reakcí na předchozí názor Jiřího Weigla (otištěný v Právu dne 8.2.2018), že „dezinterpretaci historie o ,českém‘ koncentráku, která je založena na tom, že dozorci v táboře byli Češi a že podléhali protektorátní správě, je třeba zásadně odmítnout. (…) Stejně tak nebyly Osvětim, Majdanek a Treblinka ,polské‘ koncentrační tábory, jak dnes často mnozí ve světě říkají proto, že ležely na polském území. Nebyly polské, židovské, ukrajinské či lotyšské ani proto, že mezi katy, vrahy a sadistickými dozorci byli i příslušníci těchto národností. Byly to vyhlazovací tábory německé. Snahy o konstruování ,českých‘ a ,polských‘ koncentračních táborů jsou nepřijatelným a zavrženíhodným pokusem o symetrizaci viny za válku a holocaust, o její rozmazání rozšířením i na oběti nacistické okupace,“ domnívá se Weigl.

Diskuse obou pánů je přitom jen vedlejším „šumem“ vznikajícím kolem bouřlivého sporu na půdě Poslanecké sněmovny ČR. V současnosti tam probíhá snaha o odvolání Tomia Okamury (SPD) z funkce místopředsedy Sněmovny. Za touto snahou stojí především strana KDU-ČSL, jmenovitě její místopředseda Jan Bartošek. Ten kvůli výroku Okamury, že v táboře v Letech nebyly údajně žádné ploty a vězni tam měli tedy volný režim, neváhal svolat tiskovou konferenci. V České televizi pak prohlásil, že v tak vysoké ústavní funkci by neměl stát člověk, jehož strana má rasistické výroky a popírá holocaust, aniž by se od ní jakkoliv distancoval. Podobně se Bartošek vymezil vůči výroku Miroslava Roznera (SPD), který se pozastavil nad tím, zda by stát měl vynaložit půl miliardy korun za odkup prasečáku kvůli „neexistujícímu pseudokoncentráku“.

Výrok poslance Miloslava Roznera. Foto: Screenshot ČT

Omluvu po poslancích z SPD za jejich výroky o táboře v Letech u Písku postupně požadují Pražská židovská obec, Muzeum romské kultury a pozůstalí po obětech romského holocaustu. Česká televize tématu věnovala speciální pořad, v němž ze všech možných úhlů a s přispěním různých odborníků na danou oblast vyjasňovala historii „koncentračního“ tábora v Letech. Pořad vedl redaktor ČT Tomáš Drahoňovský, který se v průběhu pořadu dokonce otázal ministra kultury Ilji Šmída (hnutí Ano), zda je správné, aby Norské fondy byly použity na spolufinancování zvažovaného památníku tábora, kde „Češi vraždili Čechy.“

Redaktor České televize Tomáš Drahoňovský. Foto: Screenshot ČT

Nezávislé noviny se pokusily zveřejněním článku Historie tábora Lety u Písku vnést do sporu vlastní vhled. Článek vychází z odborné studie Nad osudem českých a slovenských Cikánů, kterou v roce 1981 vydala Univerzita J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita). Nezávislé noviny se domnívají, že vzhledem k dnešní ožehavosti tématu je datum vzniku studie spíše výhodou, protože látka mohla být tehdy zpracována bez diktátu současné politické korektnosti  (i tehdy byla pochopitelně otázka romského etnika citlivou politickou záležitostí, ovšem z jiného důvodu než dnes). V souladu s dobovou terminologií také Nezávislé noviny setrvaly u označování příslušníků romského etnika jako Cikánů, jak tomu bylo v době vzniku zmiňované odborné studie obvyklé.

Na to, jaký byl vlastně charakter tábora v Letech u Písku, nechť si každý čtenář udělá po přečtení článku vlastní názor. Nezávislé noviny nicméně upozorňují, že při hodnocení situace by se nemělo zapomínat na celkový dobový kontext, v jakém tábor v Letech fungoval a z jehož rámce se nemohli vymanit ani lidé, kteří byli s táborem tehdy spojeni.

Je důležité si uvědomit, že k přeměně kárného pracovního tábora v tábor cikánský bylo přistoupeno v době, kdy v protektorátu probíhala heydrichiáda. Němci se mstili za likvidaci Reinharda Heydricha, v hierarchii Třetí říše jednoho z nejvýše postavených nacistů. 10. června 1942 byly vyhlazeny Lidice a veškeré jejich obyvatelstvo bylo buďto popraveno či odvezeno do koncentračních táborů. 24. června 1942 pak byla vypálena obec Ležáky a všichni její obyvatelé byli nacisty povražděni. Po čas heydrichiády bylo na základě často i nepatrných důvodů zatčeno a popraveno několik tisíc Čechů. Nečinní nezůstali ani sudetští Němci. Jak uvádí Jiří Frajdl, „v době atentátu na R. Heydricha Němci v pohraničí žádali v mnoha peticich Hitlera, aby neodkládal konečné řešení české otázky a vyvraždil Čechy ihned.“

Za této situace je názor Ondřeje Slačálka, že tábor v Letech byl do značné míry autonomní českou záležitostí, za níž jsou české úřady minimálně spoluodpovědné, značně odvážným. Nicméně je dobré si pamatovat, že máme ve svých řadách hrdinu, který, pokud by byl v oněch tragických dnech příslušníkem četnictva, by se postavil před nadřízené a srdnatě prohlásil, že přesun Romů je zločinem proti lidskosti a on tudíž odmítá splnit zadané rozkazy. Pokud by snad pan Slačálek měl to štěstí a dopracoval to karierně ještě výše, pak by nejspíš svoje názory sděloval přímo do očí pracovníků německého gestapa. A to s plným vědomím všech důsledků, které by to mělo pro něho osobně i všechny členy jeho rodiny: totiž zastřelení jeho samotného ještě téhož dne a likvidace všech blízkých v koncentráku.

On totiž život v protektorátu za heydrichiády, vážený pane Slačálku, nebyl vůbec žádný med. Jak se ostatně o tom mohl na vlastní kůži přesvědčit i jiný levicový salonní hrdina, Julius Fučík.

Slačálkovo vzdychání, že Poláci měli daleko mohutnější odboj, než byl ten český, je rovněž zavádějící, protože opomíjí fakt, že Poláci čelili německému útoku se zbraní v ruce a i po své vojenské porážce disponovali značným množstvím zbraní a munice. Ty pak mohli využívat k řadě diverzním akcí. Češi se naproti tomu vzdali Němcům takřka bez odporu, zbraně poslušně odevzdali do rukou nacistů, kteří je pak následně použili k útoku proti Polsku a západní Evropě. Zbraní tak zbylo na území protektorátu jen zanedbatelné množství, a k odboji proti okupantům Čechům zbývaly doslova jen holé ruce. Nebyla to přitom chyba prostých Čechů, nýbrž zrada jejich elit, které místo aby hájily vlast, vydaly ji dobrovolně do rukou nepřítele.

Rozumování Ondřeje Slačálka, který ví, jak on by se hrdinně zachoval, kdyby se náhodou ocitl na místě lidí, kteří museli tehdy činit skutečná, nikoliv teoretická rozhodnutí, je typickým postojem salonního anarchisty, který zatím vzdoroval tak maximálně úřadům demokratického státu, o nichž dobře ví, že zde mu žádné riziko nehrozí, nikdy však nemusel čelit skutečné hrozbě. O to je pozoruhodnější rezolutnost, s jakou morálně popravuje lidi, kteří ohrožení vlastního života museli ve své době skutečně prožít. Kteří den co den prožívali dilemata, jak zachránit aspoň holou kůže ve zločinném režimu, a přitom pokud možno nikomu dalšímu neublížit.

Lidovecký poslanec Jan Bartošek by se měl snad lépe seznámit s dobovými názory sudetských Němců, než se do veřejných sdělovacích prostředků bude vyjadřovat na téma holocaustu. Náklonnost vedoucích činitelů této partaje k Sudeťákům, kteří po Hitlerovi v roce 1942 požadovali vyvraždění celého českého národa, snad potom i jemu bude připadat poněkud žinantní.

Výrok redaktora České televize Tomáše Drahoňovského, že v táboře Lety u Písku za války „Češi vraždili Čechy“ je natolik pitomý, že to snad už ani nestojí za komentář.

 

Nezávislé noviny

Náhledové foto: Tomáš Drahoňovský, Česká televize. Zdroj: fob