Hra na „svobodná“ média

Česká média sama sebe dlouho deklarovala jako „nezávislá“ a „svobodná“ bez ohledu na to, kdo je vlastnil. Současná aféra s novinářem MF Dnes Markem Přibilem dokazuje, že novinářská svoboda je pouhou fikcí.

6. 5. 2017

Současná vládní krize odstartovala nejprve tím, že ČSSD obvinila ústy svého předsedy a současně premiéra vlády ČR Bohuslava Sobotky ministra financí a předsedu hnutí Ano Andreje Babiše z údajného obcházení povinnosti platit daně. Bohuslav Sobotka žádal nejprve hlavu Andreje Babiše, později nabídl, obrazně řečeno, popravu celé vlády, po návštěvě u prezidenta republiky Miloše Zemana ale změnil stanovisko a znovu žádal pouze hlavu svého ministra financí. Tedy, kdo se v tom má z nás, prostých občanů, ještě vyznat.

Diskreditace Babiše skrze média

V demokratické společnosti mají být tím, kdo veřejnosti pomáhá zorientovat se v napohled nepřehledných kauzách, média. V nynější vládní krizi se ale samotná média stala předmětem kritiky. Na sociálních sítích totiž byly zveřejněny tajné nahrávky rozhovorů mezi Andrejem Babišem a novinářem Markem Přibilem, kde oba probírají možnosti, jak na veřejnost dostat informace, které snad mají vrhnout špatné světlo na politiky z řad ČSSD. Přibil je redaktorem Mladé fronty Dnes. Ta patří do mediálního koncernu Mafra. A koncern zase donedávna patřil do vlastnictví Andreje Babiše, který ho teprve nedávno vložil do tzv. svěřeneckého fondu, protože ho k tomu zavazoval zákon o střetu zájmů přijatý Poslaneckou sněmovnou ČR. Na veřejnost se tak konečně dostal důkaz, po kterém tak dlouho prahli všichni kritici zlořečeného miliardáře. Hle, tu to máte! Vždycky jsme říkali, že Andrej Babiš ovlivňoval svá média!

Chyba v Matrixu

Zveřejnění nahrávky rozpoutalo v české kotlině skutečnou smršť nejrůznějších reakcí. Na jedné straně Andrej Babiš pravost nahrávky nejprve zpochybnil, později ale už neochotně hovořil o nechutné manipulaci, do které byl údajně dotlačen Přibilem. Samotný Přibil byl označen za personu non grata, když takřka okamžitě dostal výpověď z redakce MF Dnes. Jeho bývalí kolegové pak vydali kolektivní prohlášení, kde vyjádřili rozhoření nad chováním svého bývalého zaměstnavatele: „Selhal Andrej Babiš, který opakovaně prohlásil, že se nebude snažit využít svého vlastnictví k ovlivnění obsahu titulů společnosti Mafra. Z nahrávek vyplývá, že v tomto bodě lhal,“ stojí v prohlášení. V textu, který podepsalo 155 novinářů Mafry, dále stojí: „Odmítáme, aby měl Andrej Babiš jakoukoliv možnost skrytě ovlivňovat nebo manipulovat obsah našich článků.“ Tuto interpretaci zveřejněných odposlechů podporuje nejen valná většina politiků, ale rovněž tzv. experti. Ve vysílání ČT24 (5.5.2017) tak například politolog Stanislav Balík vyjádřil své rozhořčení nad způsobem, jakým prý Andrej Babiš zneužívá svobodná média. Nad politickou a mediální scénou se rozklenula dojemná duha vzájemného porozumění, které můžeme vyjádřit takto: jde o politováníhodné pochybení jednotlivců (tj. novináře Marka Přibila a miliardáře Andreje Babiše), nikoliv o chybu systému. Média jako celek jsou totiž v demokratické společnosti svobodná a nezávislá.

Lež o nezávislých masmédiích

Pokud by ale česká média byla skutečně nezávislá a svobodná, byla by nejspíš naprostým světovým i dějinným unikátem. Ve skutečnosti jsou světy byznysu, politiky a médií ve větší či menší míře vždy propojeny a „obsah zpravodajských médií vždy odráží zájmy těch, kdo je financují.“ (J. H. Altschull). Z americké historie je známým příkladem W. R. Hearst, který ovlivňoval nejen obsahy svých novin, ale i chod dějin. Když dostal například depeši od svého korespondenta, že na Kubě, kam ho vyslal popisovat válečný konflikt, se stále nic neděje, obratem odpověděl: „Vy se postarejte o obrázky, já zajistím válku.“ To byl sice příklad z 19. století, ale nemusíme chodit daleko, abychom i v současnosti našli podobné příklady. Jmenujme aspoň mediálního magnáta Ruperta Murdocha a jeho ovlivňování výsledků britských voleb prostřednictvím svých bulvárních deníků. Vědomí, že volby v Británii vyhraje ta politická strana, kterou předem favorizuje Murdochův deník the Sun, patří již k tradici moderní britské politiky.

V českých zemích máme také dlouhou tradici „závislých“ médií. V dobách první československé republiky měla každá pořádná politická strana svůj vlastní tiskový orgán. Sociální demokracie kupříkladu vlastnila Právo lidu, lidovci Lidové listy, agrárníci Venkov, národní socialisté pak deník České slovo. Všechny tyto tiskoviny propagovaly politickou linii svého majitele. Bylo to jasné a průhledné. Názor, že by noviny měly být objektivní či nějak svobodné na vůli svého majitele by jejich čtenářstvu musel připadat jako z jiného světa.

Pokud přeskočíme etapu budování „socialismu“, kdy se o nějakém nezávislém žurnalismu také nedalo vůbec mluvit, dostáváme se do doby po roce 1989. Tehdy dostaly všechny velké české deníky zahraničního vlastníka. Do záhlaví pak většinou poznámku, že se jedná o „nezávislý deník“. Novináři, kteří v těchto médiích pracovali, reagovali často podrážděně na jakoukoliv poznámku, která zpochybňovala jejich nezávislost na majitelích, jejich svobodu psát si, co chtěli. Zajímavé bylo ale spíše pozorovat, o čem nepsali. Tabu byla například témata kritická k privatizaci. Či nějak problematizující kvalitu života na Západě.

V poslední dekádě došlo v českých médiích k nové změně vlastnické struktury. Zahraniční vlastníci začali postupně vyklízet pole a média začala znovu přecházet do českých rukou. Zdeněk Bakala zakoupil vydavatelství Economia, Andrej Babiš madiální dům Mafru. Co se nezměnilo, byla hra českých novinářů a politiků na tzv. nezávislá média. Absurdita celé situace dobře vyplývá z postoje Erika Taberyho, který v časopisu Respekt srdnatě vyhlásil, že vzhledem k tomu, že je tento týdeník ve vlastnictví Zdeňka Bakaly, nebudou se vyjadřovat k jeho četným kauzám, protože by to prý bylo nutně zaujaté. Blíže zde. Jenže, novinář se už z podstaty profese MUSÍ vyjadřovat. V opačném případě, když mlčí, jen přiznává svoji zaujatost. Svoji stranickost. Svoji faktickou závislost.

Hra a její pravidla

Píseň o nezávislých a svobodných médiích zní na první poslech lákavě. Jenže je skrz naskrz falešná! Ve skutečnosti neexistují žádná nezávislá mainstreamová média. Neexistují žádní nezávislí novináři, srdnatě bránící veřejný zájem. Existují jen zaměstnanci, chodící denně do práce, aby v závěru měsíce dostali za články, které napsali, svoji výplatu. Ta pochází z peněz vlastníka média, peněz z reklamy, a v malé míře také od čtenářů či diváků.

Být novinář mainstreamového média je velmi závislé povolání. Snad proto potřebují ti, co ho vykonávají, víru v nějaké vyšší poslání. V jistém smyslu je asi lepší věřit, že zastupuji zájmy veřejnosti, než že konám v zájmu mediálního oligarchy. Tenze, které vyplývají z tohoto střetu idealismu a reality, pomáhá neutralizovat liberální ideologie. Pokud její aktéři dodržují závazný kánon, mohou takřka do nekonečna hrát svou hru na sedmou velmoc.

Hra má svá pravidla a od hráčů se předpokládá, že se jimi budou řídit. Právě to se klade za vinu Andreji Babišovi, že sice přistoupil k hracímu stolu, ale buď z neznalosti, nebo z neochoty, se neřídil zaběhnutými pravidly.

Andrej Babiš porušil zejména to pravidlo, že majitel nikdy nekontaktuje přímo redaktora. Taková situace byla snad běžná v dobách Hearstových, dnes je ale hodnocena jako nepatřičná. Správný postup, jakým dnes majitel média dosahuje svých cílů, je: Získáš-li nové noviny, dosaď si do nich vlastní manažery, svého šéfredaktora, a oni se už postarají sami, aby podřízení redaktoři sledovali závaznou „linii listu“. Kdo se nepodřídí, bude nahrazen.

Dalším pravidlem, kterým se Andrej Babiš k vlastní škodě neřídil, zní: Hovoříš-li s investigativním novinářem, buď si vždy vědom, že můžeš být nahráván. To je už zkrátka taková nemoc z povolání, že tzv. investigativec si nahrává vše, co by v budoucnu mohl použít. (Nevíme, zda to byl případ nahrávky rozhovorů, které vedl bývalý majitel Mafry s redaktorem Markem Přibilem. Je to ale silně pravděpodobné.)

Andrej Babiš se prostě neřídí pravidly. Rád ovlivňuje věci sám, bez prostředníků. Z toho pramení „pohoršení“ novinářské obce, s kterou pokrytecky souzní i političtí konkurenti hnutí Ano, protože to nyní ladí s jejich cíly. Pro českou veřejnost by mělo být fascinující je při jejich hře pozorovat. Protože právě nastal ten vzácný okamžik, kdy falešní hráči na chvíli odkryli své karty.

Nezávislé noviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *