Fenomén Havel

Václav Havel je symbolem všeho, co se nám na polistopadovém vývoji v naší zemi líbí i nelíbí. Jeho postava vstoupila do dějin a dnes vypovídá daleko víc o nás samých než o něm.

Václav Havel by se dnes dožil 82 let. Jednalo se o prvního prezidenta zvoleného v demokratických volbách po dekádách prožitých v nesvobodě. Nesvoboda, to byl Havlův termín. Jedním slovem tak dokázal vyjádřit podstatu systému, v jakém naše společnost musela setrvat takřka půl století. Je v něm i celý Havlův osud, život člověka, který se narodil do prominentní prvorepublikové rodiny, a právě proto nemohl za komunismu rozvíjet svůj talent. Přesto se pokoušel dojít i v těchto podmínkách s mocí nějakého modu vivendi, do jisté míry přejal levicové myšlenky a snažil se společensky uplatnit v oblasti kultury. Toto „vytí s vlky“ mu vydrželo nejpozději do chvíle, kdy v srpnu 1968 viděl v ulicích Prahy sovětské tanky. Tehdy se zrodil onen zapřisáhlý oponent komunistického režimu, Havel disident.

Angažoval se v případech, kdy docházelo ze strany režimu k porušování lidských práv. Nikoliv těch vlastních, ale hlavně druhých lidí. V tom se podobal Masarykovi, který rovněž neváhal vystoupit na obranu osob nespravedlivě nařčených ze zločinů, jež nespáchali (viz kauzu bosenských Srbů obviněných z komplotu proti Rakousku-Uhersku, kde Masaryk plně dokázal jejich nevinu a docílil tak jejich propuštění). Havel svou obranou Plastic People, podpisem Charty 77 i účastí ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) riskoval nejspíš ještě víc, než ve své době Masaryk, a byl za to postižen mnohaletým vězením.

Podle svého vlastního vyjádření Havel uvěznění snášel těžko a dokonce bych ochoten k určitým ústupkům vůči komunistické moci výměnou za své propuštění. Je snadné dnes za to Havla moralizovat a poukazovat na to, že díky svému věhlasu v zahraničí se stejně jednalo ve srovnání s jinými politickými vězni o fešácký kriminál. Podstata věci zůstává: tehdy Havel vstoupil dobrovolně do konfliktu se státní mocí a učinil tak z principálních a mravních důvodů. Tato přetahovaná s mocí či hra na výdrž trvala prakticky až do konce komunistického režimu.

Reformy, jež v Sovětském svazu spustil po nástupu do funkce generálního tajemníka strany Michail Gorbačov, měly pro něho jistě nechtěný následek, že se celý socialistický „tábor míru a přátelství“ začal nejprve pomalu, pak ale se stále větší rychlostí rozkližovat. V sousedním Polsku došlo u kulatého stolu k dohodě komunistů s opozicí na dělbě moci, východní Němci stanovali na zahradě západoněmecké ambasády na Malé Straně v Praze, dokud si nevymohli odvoz na Západ. V Maďarsku byl likvidován ostnatý drát na státní hranici s Rakouskem. Dá se tvrdit, že v listopadu 1989 bylo Československo snad s výjimkou Bulharska a Rumunska ojedinělým skanzenem komunismu ve východní Evropě.

Pád komunismu v Československu nezpůsobily aktivity chartistů, ač byly jakkoliv statečné. Pád komunismu přišel jako důsledek celkové ekonomické a ideové vyčerpanosti Sovětského svazu, což v důsledku vedlo ke ztrátě schopnosti ovlivňovat dění v jeho celém komunistickém impériu. Důkaz, že vliv chartistů na celkové dění ve společnosti byl ve skutečnosti marginální, tkví právě v té opožděnosti, jakou Československo mělo ve srovnání se svými sousedy. Byli jsme v podstatě úplně poslední, kdo si troufl vznést nárok na změnu politických poměrů.

Stejně tak se dá tvrdit, že v listopadu 1989 drtivá většina společnosti neměla o existenci Václava Havla ani ponětí. S nadsázkou lze tvrdit, že kdyby nebylo sporadických článků v Rudém právu, kde se ho snažili očernit, jakoby ani neexistoval. Havlovo jméno pravidelně zaznívalo ještě ve vysílání zahraničních stanic, jako byl Hlas Ameriky, to však zdaleka nevysvětluje zvláštní psychologický úkaz, který po listopadu 1989 nastal.

Do Václava Havla, do té doby české veřejnosti prakticky neznámého, se Češi dočista zbláznili! Získal si je svým skromným vystupováním, plachým způsobem, jakým se vyjadřoval, a hlavně tím, že vyslovil nahlas to, co si do té doby většina národa jen v skrytu myslela, či z obavy z postihu úřady jen po straně šeptala. Havlova věta, kterou pronesl, když byl uveden do úřadu prezidenta: „Nebudu vám lhát. Naše země nevzkvétá“, byla tehdy prostě kvintesencí všeho, co si Češi mysleli, ale báli se to na veřejnosti vyslovit.

Tehdy byl Václav Havel na vrcholu. Byl nezpochybnitelnou morální autoritou. Lid ho miloval. Dosáhl i nejvyššího úřadu v zemi, tedy byl uveden do úřadu, který založil jeho velký předchůdce – T. G. Masaryk. A tehdy se začal i jeho postupný pád.

Možná, že kdyby poslechl upřímně míněné rady, kterou mu dal kněz Václav Malý, aby nevstupoval do politiky, ale aby se držel stranou a odtud působil na veřejnost jako morální autorita, bylo by dnes hodnocení Havlovy osoby zcela jiné. Problémem bylo, že vedle silné a nezpochybnitelné schopnosti postavit se nespravedlnosti a vzdorovat komunistickému totalitnímu systému, Havel měl nepochybně i velké mocenské ambice. Když se poprvé přihlásil o funkci československého prezidenta, svým typicky roztomile neohrabaným způsobem pronesl, že on sám nijak netouží po funkci prezidenta, ale pokud by mohl nějak prospět společnosti, je ochoten to na omezenou dobu vzít. Tehdy to znělo jako znak skromnosti, dnes, když jsme už „vyškoleni“ na sitcomu Jistě, pane ministře, víme dobře, že právě tato slova v britské politice značí, že uchazeč má o funkci eminentní zájem. Havlův zájem být v prezidentské funkci byl natolik silný, že byl nejen prvním polistopadovým (a posledním) československým prezidentem, ale také historicky prvním prezidentem samostatného českého státu, a to dokonce na dvě funkční období. Havel – prezident tedy vydržel české společnosti celých 13 let.

Zatímco T. G. Masaryk se zasloužil o stát, Václav Havel se zasloužil o jeho zánik.

Nelze asi tvrdit, že velkou chybou bylo už to, že Havel po svém zvolení do úřadu prezidenta nezamířil na svou první cestu na Slovensko, ale do Německa. Politika je řečí symbolů, ale tento symbol pád společného státu nepřinesl. Způsobil ho jiný, zcela prozaický důvod: ekonomika. Václav Havel se v té době zasazoval o zrušení zbrojní výroby v Československu, což měl být údajně jeho vklad mezinárodnímu míru. Vzhledem k tomu, že na Slovensku tvořila zbrojní výroba důležitou část ekonomiky, nemohlo to nepřispět k výraznému snížení životní úrovně. Připočteme-li k tomu Klausem prosazenou verzi ekonomické reformy, která se hodila spíš na český průmysl, nelze se divit, že nezaměstnanost na Slovensku se rychle vyšvihla na 20 a více procent (zatímco v českých zemích zůstávala neporovnatelně nižší).

Václav Havel se Slovensku rychle stával nepopulární osobností. Slováci příliš nerozuměli jeho komplikovanému způsobu vyjadřování, dělali si šoufky z jeho gestikulace, na rozdíl od Čechů, kteří byli Havlovou osobou jakoby uhranuti, Slovákům zůstal smysl pro realitu: vyčítali mu zkázu zbrojařského průmyslu a vlastní ožebračení. Lze přitom polemizovat o tom, nakolik byly slovenské tanky tehdy prodejné i v jiných zemích, než těch, které se na Západě ocitly na černé listině. Rozhodující bylo, že zánik zbrojního průmyslu na Slovensku bylo výhradně politické rozhodnutí, a že ho inicioval Václav Havel. Pro převážnou část slovenské veřejnosti byl Havel zkrátka osobou non grata.

Spor o Havla tak byl i jedním z neuralgických bodů, na nichž se zadrhlo vyjednávání o další podobě česko-slovenských vztahů. Zatímco Češi si nedovedli představit jiného prezidenta než Václava Havla (jakkoliv je tomu zvláště u Václava Klause těžko uvěřit), Slováci byli zcela rezolutně proti. V konečném důsledku tak způsobili, že Václav Havel nebyl Federálním shromážděním zvolen československým prezidentem na další funkční období.

Václav Havel tehdy předčasně odstoupil z funkce prezidenta. Učinil tak přesto, že republika byla v ústavní krizi a on měl až do zvolení nového prezidenta nadále vykonávat svou funkci. Byl to projev uraženosti, zraněné osobní ješitnosti, zcela nehodný velikosti úřadu, který zastával. Jednalo se o Havlovo velké osobní selhání.

Dalším velkým selháním bylo přijetí úřadu českého prezidenta. Havel, který se dlouhodobě stylizoval do role velkého odpůrce rozbití Československa, se nyní, poté, co jiní vykonali špinavou práci, rozhodl, že přijme její plody.

Že setrvávání v prezidentském úřadu je mu nadevše, potvrdil Havel i v okamžiku, kdy se ucházel o zvolení do funkce českého prezidenta na druhé funkční období. Byl nakonec zvolen s převahou jediného hlasu. Dodnes zůstávají dohady kolem toho, zda by na úřad prezidenta dosáhl i tehdy, pokud by nebyla na jeho odpůrce Miroslava Sládka uvalena vazba a nebylo mu tak znemožněno účastnit se hlasování. Pravděpodobně ale ano. Cílem zvolení o jeden hlas totiž nebylo Havlovo nezvolení, ale jen jeho osobní ponížení ze strany politických stran, které tak rád kritizoval. Nicméně Václav Havel spolkl i tuto hořkou pilulku. Svůj prezidentský úřad musel zřejmě skutečně milovat.

Každopádně do druhého období svého českého prezidentování vstupoval s velmi omezeným mandátem, což musel zcela jistě cítit a jistě to mělo i velký vliv na razanci přijímaných rozhodnutí. I proto jakoby vyklidil v následujících letech pole domácí politiky a více se věnoval zahraničním problémům. Doma stál Havel ve stínu svého velkého politického rivala Václava Klause. Zatímco Klaus se mohl opřít o silnou ODS, Havel přišel postupem času o většinu svých spojenců z času disentu a mohl se tak na vlastní kůži přesvědčit, že jeho teoretické teze o nepolitické podstatě politiky byly jen iluzí. V zahraničí byl Havel nicméně stále populární ikonou, symbolem pádu komunizmu.  

Na poli zahraniční politiky také slaví Havel své největší úspěchy. Česká republika v roce 1999 vstupuje do NATO, přičemž velký vliv na to pravděpodobně měla Havlova popularita na Západě a nadstandardní vztahy, které měl s tehdejší Clintonovou vládní administrativou. Využívá svého vlivu a lobuje rovněž za to, aby stejná možnost zůstala otevřena i pro Slovensko, které po éře mečiarismu mělo na Západě pověst černé díry Evropy. Na druhou stranu se problematickým způsobem vyjadřuje k událostem na Balkánu. Občanskou válku, která zde vypukla po rozpadu Jugoslávie, nevidí zejména jako obrovskou tragédii zdejšího lidu, ale usilovně se snaží identifikovat jediného viníka. Nalézá ho v prezidentu zbytkové Jugoslávie Miloševičovi a vehementně pak podporuje letecké útoky, které NATO vedlo proti Srbsku. Dodnes se vedou diskuse, zda skutečně použil termín „humanitární bombardování“. Komentátor ČRo1 Radiožurnál Petr Nováček však ve speciálním vysílání v den Havlova úmrtí ve vysílání dosvědčil, že tento termín od něho na vlastní uši slyšel zaznít. S odstupem času se jeví jisté, že útok NATO, vedený bez řádného mandátu OSN, nejenže neměl za výsledek uchování multikulturní společnosti v Kosovu, jak bylo od NATO předem avizováno, ale že tato oblast je dnes jedním ze zdrojů nestability v Evropě, odkud na Západ proudí albánští migranti a kde sídlí organizovaný zločin.

 Podle nálezu britské vyšetřovací komise vedené Johnem Chilcotem (viz: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/408748-saddamovy-zbrane-vymysl-inspirovany-filmem-s-connerym-a-cagem.html) nejvyšší špičky Velké Británie a nepochybně i USA si byly v roce 2002 dobře vědomy, že Irák nevlastní žádné zbraně hromadného ničení. Přesto USA v čele koalice spojenců zahájily následujícího roku útok na Irák s cílem odstranit Saddáma Husajna. Jako důvod útoku veřejnosti západní politici uvedli právě fakt, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Vědomě tím veřejnosti lhali.

Václav Havel po celý čas tuto chybnou politiku Západu nekriticky podporoval. Věřil, že odstraněním autokratických vládců a nastolením demokratických poměrů se dosáhne v  dotčených zemích lepšího stavu společnosti, a celkově i bezpečnějšího světa. Také v tomto se bohužel tragicky mýlil.

Když Václav Havel na konci svého druhého funkčního prezidentského období v české politice prakticky končil, dělo se tak za nezájmu široké veřejnosti. Lidé mu kladli za vinu, že nedokázal zabránit určitým excesům, od nepovedené transformace ekonomiky a rozpadu Československa, přes přílišné podlézání Západu, až po zjevný nesoulad mezi vysokými mravními ideály, které navenek hlásal, a mravně spornými kroky, jež v praktickém životě vykonával.

Právě ten do očí bijící nesoulad mezi Havlovým idealismem a jeho reálnou politikou byl zřejmě věcí, na níž časem začal u české veřejnosti ztrácet nejvíce body. Nejprve řekněme, že se zde nejedná o to, zda Havel nadmíru pil nebo měl v životě více žen než paní Olgu nebo Dagmar. To by bylo zasahování do privátní zóny každého člověka, která by měla být oddělena od zóny veřejné, do které spadá i Havlovo prezidentování.

Ne, jde o onen kult osobnosti, který se kolem Havlovy osoby začínal budovat již záhy po sametové revoluci v roce 1989. Jde o fanatizmus mnoha českých žen, které se náhle začaly dělit na „havlovky“ a „klausovky“, podle toho zda se jednalo o ctitelky Václava Havla, nebo Václava Klause. Jde o nově vzniklou společenskou vrstvu, napojenou na osobu Václava Havla, která si začala přisvojovat nejrůznější úřady a funkce po celé zemi a která dodnes tyto prebendy sveřepě brání. Jde o vytváření umělé aureoly génia, kterou tito podkuřovači začali kolem Havla vytvářet a která ho začala utvrzovat v názoru, že je nejspíš opravdu jedním z velikánů českých nebo dokonce světových dějin. (Možná, že i je, ale k takovému hodnocení je potřeba velký časový odstup, a ten dosud nemáme.) Jde o zjevné kýčařství, s jakým Havel připojoval ke každému svému podpisu znak srdce. Jde o vyčůránkovství dalších, kteří se tohoto motivu zmocnili a dodnes z něho těží ve formě „havlovských“ srdcí umisťovaných často i na těch nejbizardnějších místech.

Jde o to, že jsme zapomněli, že znakem skutečného občanství je kritický postoj vůči těm, kdo nás mají po určitou dobu zastupovat ve veřejných funkcích. Že jsme si zapomněli připomínat, že kvalita člověka není daná na věky věků, ale že musí být neustále prověřována v drobných půtkách, jakož i v osudových zápasech. Obsahem demokracie a cílem občanského úsilí nemůže být budování kultů osobnosti a vzývání model. Cílem je kritický způsob myšlení a poctivý život.

Když Václav Havel 18. 12. 2011 zemřel, bylo jeho jméno na veřejnosti už téměř zakryto nánosy drobných starostí, kterým lidé musejí denně čelit. V den pohřbu však vyprovodilo na poslední cestě rakev Václava Havla tisíce lidí. Bylo to rozloučení Čechů se svým prezidentem, s ideály, které v listopadu 1989 tak jasně ztělesňoval, i vyjádřením přání, že politika nemá být jen obyčejným provozem, ale také vyjádřením jistých vyšších ideálů mravních.

Do jaké míry se toto podařilo Václavu Havlovi naplnit, je otázkou. Přesto je nesporné, že nesmazatelným způsobem vstoupil do českých dějin.

Nezávislé noviny

Náhledové foto: Václav Havel. Zdroj: Wikipedie, Autor: Ondřej Sláma – File:Václav Havel – Freedom and its adversaries conference.jpg, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17723377