Deset smrtelných hříchů Evropské unie

Evropská unie v letošním roce bude čelit zatím největší výzvě v její historii. Tzv. brexit, tedy odchod Velké Británie z EU, je zlomovým bodem. Jedna z nejlidnatějších, nejbohatších a nejdůležitějších zemí starého kontinentu se prostřednictvím všelidového hlasování rozhodla dát projektu sjednocené Evropy své vale. V průběhu vyjednávání o podmínkách odchodu se pak vyjevila pravá podstata bruselské mašinérie – její imperiální charakter, kdy mocenské centrum se nikdy nemíní vzdát toho, co jednou pohltilo, přičemž každou „neposlušnost“ hodlá tvrdě trestat.

Přehnanou tvrdostí se vedení Evropské unie ale jen snaží zastírat vlastní slabost. Skutečnost je spíše taková, že ať už se proces odchodu Velké Británie podaří nakonec dotáhnout do konce, už fakt, že se lid jedné z nejdůležitějších zemí EU většinově rozhodl dobrovolně opustit svazek států, do té doby vydávaný za nejpokrokovější, nejdemokratičtější, nejhumánnější a nejbohatší společenství, jaké kdy svět viděl, je sám o sobě výmluvný. Brexit znamenal naprostý šok. Byl signálem, že věci nejsou vždy takové, jakými se zdají být. Nebo za jaké byly různými lidmi vydávány.

Shrňme si teď některé důvody, jež postupně vedly k odcizení evropských voličů od jejich eurounijních elit. Pro větší přehlednost jsme je shrnuli do tzv. 10. smrtelných hříchů EU. Tady jsou:

1, neujasněné hranice – bylo chybou, že evropští lídři nebyli nikdy schopni definovat, kam maximálně by se EU měla rozšiřovat. Úvahy o připojení Turecka, Ukrajiny, Gruzie a jednou snad dokonce i Ruska, musely u každého soudného člověka vést k pochybám o zdravém rozumu evropských lídrů

2, jednotná evropská měna, čili euro  – ačkoliv už při jeho zavádění někteří jasnozřivější lidé varovali, že jde od samého počátku o chybný krok, evropské lídry nepřesvědčili. Časem se ale ukázalo, že euro byl vždy spíše politický než ekonomický projekt, který mohl být udržován v chodu jen za cenu nepřiměřeně vysokých nákladů

3, dominance Německa – současná podoba EU není tím, čím na počátku slibovala být. Neslouží ke kontrole Německa ostatními evropskými státy, nýbrž naopak, Německo jejím prostřednictvím dnes ovládá celou Evropu. Jako již několikrát v minulosti se přitom ukazuje, že Německo k lídrovství nemá potřebné kvality. Je sice silné ekonomicky, v praktické politice ale často inklinuje k extrémismu. Takovým praktickým extrémismem je jednou německý nacismus, podruhé naopak multikulturalismus, oboje v podstatě levičácké ideologie, které Němci v různých dobách přijali za své a pak vnucovali zbytku Evropy

4, nadměrná byrokracie – Evropská unie ve své dnešní podobě je byrokratický moloch, plný od života odtržených a nepřiměřeně štědře honorovaných úředníků. Většina z jejich rozhodnutí je pro normální smrtelníky nepochopitelná. Otázku, na co taková instituce Evropanům vlastně je, jsme si měli začít pokládat už dávno. Pravděpodobně bychom zjistili, že na nic

5, ideologie stojící nad zdravým rozumem – vše v EU je posuzováno čistě ideologicky. Problémy se proto řeší dogmaticky, nikoliv racionálně. Zvláště pro obyvatele střední Evropy, kteří se museli v minulosti potýkat s komunismem a jeho dogmaty, vnucovanými lidem skrze propagandisticky působící média i cestou státního teroru, uskutečňovaného pomocí zvlášť uvědomělých jedinců (často ovšem sdružených do navenek ušlechtile se tvářících organizací), musí znamenat poměry v dnešní EU trpké vystřízlivění

6, neakceschopnost – způsob, jakým bruselská administrativa řeší jakoukoliv krizi, která se vyskytne, je přímo do očí bijící svou podobností s nám dobře známým komunistickým režimem. Summit stíhá summit, naše skvělá strana a vláda, tedy pardon, evropští lídři se skoro uschůzují k smrti, aby nakonec seznali, že se stejně nic nevyřešilo. Čas tak dává za pravdu těm lidem, kteří tvrdí, že ve skutečnosti komunismus v roce 1989 neprohrál, ale že se pouze přetransformoval a dnes se má čile k světu v eurounijních strukturách. Protože ve srovnání s východoevropským komunismem se tu přeci jen vyskytují jisté rozdíly, mohli bychom jeho eurounijní podobu nazvat „komunismus light“

7, rozkladný účinek pro národní státy – ačkoliv se EU tváří, že jde o integrační projekt, ve skutečnosti je její účinek rozkladný, protože povzbuzuje v jednotlivých národních státech dezintegrační snahy. Nejrůznější etnika, která často po staletí tvořila pevnou součást větších celků, se náhle domnívají, že nastal vhodný čas pro založení vlastního státního subjektu. Takto bylo nedávno zničeno Československo, o odtržení od Španělska se snaží Katalánsko, jen dočasně je zřejmě zažehnán pokus o samostatné Skotsko. Hybatelé těchto dějů si přitom neuvědomují, že dávají všanc něco, co bylo prověřeno věky, ve prospěch stále nejistějšího podniku jménem Evropská unie

8, nedemokratický charakter – vrcholné eurounijní instituce, Evropská komise, Rada Evropy či Evropský parlament trpí demokratickým deficitem, protože jejich představitelé jsou do svých funkcí buďto jen jmenováni (Rada) nebo sice voleni, ale často jen marginálním počtem voličů, když většina prostě nevnímá orgány EU jako něco, co by reprezentovalo jejich zájmy (Evropský parlament). Korunu všemu nasazuje bruselská byrokracie, která v podstatě nereprezentuje nikoho, jen sama sebe

9, potlačování základních práv a svobod – vrcholní představitelé sami charakterizují EU jako společenství evropských národů, které vzájemně spájí úcta k tzv. evropským hodnotám, jako jsou ochrana lidských práv, nejrůznějších menšin, realizování genderově vyvážené společnosti, prosazování eko-politiky, zkrátka hodnot, které jsou vlastní tzv. liberální demokracii. V současnosti je jasné, že takto pojatý společenský model se již vyčerpal, když zřejmě narazil na meze své realizovatelnosti. Ukazuje se zároveň, že orgány EU reagují na kritiku svých nedostatků nepřiměřeně, často pomocí nástrojů přisuzovaných dosud spíše totalitním režimům, tj, omezováním svobody slova a projevu, zaváděním cenzury nezávislých médií či dokonce pokusy o kriminalizování svých oponentů

10, nedostatek respektu k vlastnímu lidu – ačkoliv se často tvrdí, že Evropská unie žádný svůj lid nemá, není to tak úplně pravda. Evropský lid pochopitelně existuje, je zastoupen v jednotlivých evropských národech. Těch národech, jejichž existence je ovšem doposud vládnoucím unijním elitám spíše na obtíž. Jen tak si lze vysvětlit, že odmítají vystoupit na obranu jejich přirozených práv, jako jsou ochrana vlastního života či domovů před příslušníky cizích etnik, pokoušejícími se pod nejrůznějšími záminkami a s využitím nejrůznějších způsobů pronikat do Evropy. Elity, doposud vládnoucí Evropské unii, se stavějí nápadně vlažně k případům, kdy cizinci fyzicky napadají domácí obyvatelstvo. Tytéž elity také tvrdí, že cizí kultura má mít stejné postavení jako tradiční kultura evropská. Projevují tak závažný nedostatek respektu a úcty k vlastnímu lidu

Tolik deset hlavních bodů, tvořících výčet chyb, jichž se Evropská unie v průběhu své historie dopustila a jež mají tendenci se stále kumulovat a zvýrazňovat. Ačkoliv se z nejrůznějších stran ozývají hlasy volající po reformě Evropské unie, skutečnost je nejspíš taková, že samotná Evropská unie je bohužel nereformovatelná. Brání tomu – kromě jiného – sama imperiální podstata EU. Jaké každé impérium v dějinách se i Evropská unie může buďto jen neustále rozšiřovat, nebo stagnovat do doby, než se konečně zhroutí. Zatím každý dějinný pokus o záchranu podobného tělesa skončil nezdarem, tedy kolapsem říše, v lepším případě maximálně jeho odkladem. Ani Evropská unie nebude žádnou výjimkou Až se jednou budou lidé ptát, proč musela Evropská unie tak bídně skončit, správná odpověď bude znít: Protože Evropská unie (respektive její elita) opustila svůj lid. A to se v dějinách nikdy neodpouští.

Nezávislé noviny

Náhledové foto: pxb