Čím se měří demokracie

V souvislosti s nejrůznějšími demonstracemi se objevuje snaha organizátorů a jejich podporovatelů přesvědčovat veřejnost, že existuje přímá úměrnost mezi početností demonstrantů a oprávněností protestu. Tak ale otázka zdaleka nestojí.

Americká televizní společnost s konzervativním nábojem Fox News se v článku Alexe Pappase ještě jednou vrátila k nedělní demonstraci Pochod za naše životy (March for Our Lives), svolané na podporu záměru zpřísnit podmínky pro legální držení zbraní v USA. Pappas se v něm snažil usvědčit americká levicově-liberální média ze lži, která měla spočívat v značném nadhodnocení počtu účastníků této akce. „Organizátoři demonstrace tvrdili, že nedělního pochodu se účastnilo kolem 850 000 lidí. Tomu ale odporuje odborný posudek společnosti Digital Design & Imaging Service Inc., která pomocí leteckých snímků určila, že na daném místě bylo v ten moment přítomno 202 796 osob,“ píše Pappas.  Autor dále cituje výsledky výzkumu Dany R. Fisherové, profesorky sociologie z Marylandské univerzity. Ta zjistila, že ačkoliv akce Pochod za naše životy byla jejími organizátory prezentována především jako iniciativa mladých Američanů, ve skutečnosti bylo 90 % účastníků pochodu v dospělém věku. „Jediné, co se dá říci,“ uvedla Fisherová, „že průměrný věk demonstrantů byl pod 49 let. Jen 10 % osob bylo ale mladších než 18.“ Další poznatek, na který profesorka sociologie z Marylandské univerzity upozornila, byl samotný charakter akce. „Webové stránky, svolávající na Pochod za naše životy, byly koncipovány tak, aby zdůrazňovaly zábavný charakter celého projektu. Byl tam seznam účinkujících umělců, co tam ale chybělo, byl seznam řečníků. Mladí lidé tam přišli hlavně proto, aby se pobavili,“ tvrdí Fisherová.

Celá tato diskuse má určitou paralelu v českém prostředí, kdy se v souvislosti s protibabišovskými a protizemanovskými březnovými demonstracemi objevil na jedné straně triumfální pokřik pořadatelů, že se jim podařilo po dlouhé době částečně zaplnit Václavák, na straně druhé zazněla také kritika, jakým způsobem jsou do podobných akcí vtahováni mladí lidé. Kritici si všímali zejména faktu, že mnoho demonstrujících nebylo plnoletých, objevily se dokonce případy dětí ještě povinných školní docházkou. Oponenti studentských protestních akcí také upozorňovali na spornost motivace studentů bránit svobodu slova a demokratické hodnoty a tvrdili, že si studenti chtěli spíš krapet povyrazit a ulít se z vyučování.

Nezávislé noviny se domnívají, že jádro problému není ani tak v tom, kolik lidí se účastní protestu, či jaký je věk demonstrujících osob, nýbrž, zda v zemi je, či není funkční demokratický režim. Zda se v pravidelných cyklech konají, či nekonají demokratické volby, v nichž se může každý volič svobodně rozhodnout, kdo ho má na další funkční období zastupovat. To je princip demokracie.

Vidíme, že v sousedním Slovensku došlo k tomu, že určité politické síly využily pobouření části veřejnosti nad vraždou mladého novináře k tomu, aby donutili k rezignaci legitimním způsobem zvoleného premiéra. Jak v eurolevičáckém deníku SME uvedl František Mikloško, davy na náměstích „naplnily očekávání, o kterém se nám před měsícem ještě ani nesnilo. Vláda, která je tu už deset let a vypadalo to, že vyhraje i další volby, musela odejít.“ (SME, 23.3.2018)

Demokracie se neměří počtem davů v ulicích, dožadujících se prosazení svých domnělých práv. Demokracie se měří ochotou lidí jít k volebním urnám a vhozením volebního lístku svobodně vyjádřit svoji vůli. A konečně se demokracie měří ochotou poražených uznat volební výsledek a respektovat vítěze voleb.

Zopakujme tuto jeho myšlenku ještě jednou: „Vláda, která je tu už deset let a vypadalo to, že vyhraje i další volby, musela odejít.“ Jinými slovy, Mikloško otevřeně připustil, že většina slovenských voličů si nejspíše žádnou změnu politických poměrů nepřála. Vláda se však zalekla revolucionářů v ulicích a přikývla na odstoupení dvou ministrů i samotného premiéra Roberta Fica. Prezident Kiska pak v rozporu s ústavou i politickými zvyklosti mluvil do složení nové vlády, ačkoliv to bylo plně v kompetenci premiéra. Ústavní právníci k tomu mlčeli, liberálně-levicový tisk halasně tleskal. Pokud toto není politický puč, tak co tedy?

A nenechme se mýlit levičáckou demagogií! Zde se neopakoval děj z listopadu 1989, i když se zase hlasitě zvonilo klíčky a organizátoři protestů s levicově laděnými novináři se to tak snažili na veřejnosti prezentovat. Ne. Spíše se tu jako přes kopírák opakoval puč z roku 1948, v němž se komunisté zmocnili za vydatné pomoci davů v ulicích politické moci, kterou by po příštích svobodných volbách již určitě neměli. Také tehdy, stejně jako dnes, zbolševizovaní novináři vykládali, že politické změny povedou k upevnění demokracie, také tehdy, stejně jako dnes, stáli v prvních řadách této propagandistické levičácké mašinérie „angažovaní“ umělci, někteří dokonce přímo v čele různých kulturně-propagandistických úřadů, které jim komunisté už dávno zařídili, aby si je koupili.

Co z toho plyne pro českou demokracii? To, že demokracie se neměří počtem davů v ulicích, dožadujících se prosazení svých domnělých práv. Demokracie se měří ochotou lidí jít k volebním urnám a vhozením volebního lístku svobodně vyjádřit svoji vůli. A do třetice se demokracie měří ochotou poražených uznat volební výsledek a respektovat vítěze voleb.

Nevěř tedy, občane, řvounům, co pochodují těžkým krokem po našich náměstích, i kdyby se tisíckrát zaklínali bojem za nezávislá média či obranou svobody slova.

Věř jen svobodným, demokratickým volbám. Věř lidem, kteří tyto volby uctívají jako vůbec nejvyšší hodnotu.

 

Nezávislé noviny, Fox News

Náhledové foto: davy v ulicích jsou stále stejné: v roce 1948 i v roce 2018. Zdroj: fob