Cestování v čase teroru

Ještě nikdy v historii nebylo cestování tak snadné a cenově dostupné jako dnes. Nebe zaplnily svými letadly nízkonákladové společnosti, které srazily cenu letenek na absolutní minimum, ubytovací služby jsou na čím dál lepší úrovni a hodně lidí už necestuje jen za mořem či památkami, ale třeba jen kvůli gastronomickým objevům, což může být pro někoho stejně velký zážitek, jako když svého času Kolumbus objevil Ameriku.

Cestování však nikdy v minulosti nebylo a není proto ani dnes zcela bez rizika. Když za středověku pluli poutníci do Svaté země, bedlivě sledovali obzor, jestli se v dálce neobjeví pirátská loď. Cestující z Titanicu by také mohli leccos vyprávět. Zcela bez rizika nebývala cesta ani po souši. A dnes se pro změnu musíme vyrovnávat s hrozbou politicky motivovaného terorismu.

V současnosti je na světě už jen velice málo míst, kde by se člověk mohl před nejrůznějšími radikály cítit zcela bezpečně. A rok od roku podobných míst na mapě neustále ubývá, jak přicházejí zprávy o dalších útocích. Teroristé si záměrně vybírají místa, která jsou co nejhustěji zalidněna, protože doufají, že v takovém případě dosáhnou co nejvíce škod. Typickými cíly jsou proto turisty hojně vyhledávané lokality. Ať už se jedná o přímořská letoviska nebo centra největších světových metropolí. Jen namátkou: Paříž, Petrohrad, Manchester, Londýn… tam všude umírali lidé, kteří se ničím neprovinili. Jen si vyšli za zábavou a náhodou se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Máme proto raději sedět doma? Máme se vzdát toho vzrušujícího zážitku spojeného s objevováním nových zemí, kultur a lidí? Nad současnými riziky spojenými s cestováním se nedávno na stránkách The New York Times zamyslel David Shaftel.

„Sám se považuji za velmi zcestovalého člověka,“ píše. Se ženou se poznali v Kambodži, kde oba pracovali jako žurnalisté. Své dvě děti vychovávali v New Yorku a ještě než došlo k 11. září, žili v Indii a Velké Británii. Jak Shaftel přiznává, přes velké cestovatelské zkušenosti se nemůže ubránit úzkostlivými pocitům, pocházejícím z obav z terorismu. Atentát na London Bridge se odehrál jen nedaleko od místa, kde se ženou dříve bydleli, a jenom zvýšil jeho pochybnosti, jestli má vykonat cestu do Anglie, které měl od okamžiku, kdy se doslechl o bombovém útoku před koncertní halou v Manchesteru. I ten nejzanícenější turista, ve chvíli, kdy se v době globálního terorismu vydává na cestu, musí cítit ve svém nitru aspoň špetku obav.

Tyto obavy z terorismu hrozícího v zahraničních destinacích jsou často spíše iracionální. Nebezpečí totiž může hrozit klidně i doma. Jak si Shaftel vzpomíná, jeden z nejděsivějších zážitků měl za letu z Knoxville do New Yorku. Měl to být krátký, bezproblémový let. Místo v New Yorku ale s letadlem skončili v Erii v Pensylvánii, protože letiště La Guardia pro hustý déšť nepřijímalo. „Protože nás odklonili na letiště vzdálené stovky mil od našeho cíle, spolucestující rychle znervózněli a pak jsem zaslechl, jak se palubního personálu vyptávají, jestli na našem letišti nedošlo k teroristickému činu. O několik dní později došlo skutečně k uzavření dvou terminálů na Kennedyho mezinárodním letišti kvůli nálezu zbraní a vystrašení cestující se usilovně snažili zjistit podrobnosti. Později se ukázalo, že šlo o planý poplach,“ píše Shaftel.

Co Davida Shaftela mimořádně fascinuje, je pružnost, s jakou průmysl dokáže vždy reagovat na nové výzvy. Nedávno třeba narazil na jistý výrobek – multifunkční ochranný štít, který měl vzhled obalu na notebook, ale v okamžiku, kdy by se v okolí objevil střelec, stačilo udělat krátký pohyb zápěstím a z vaku se rozbalil skoro metrový plášť, který by majiteli poskytl účinnou ochranu proti většině běžných pistolí, brokovnic a krátkých automatických zbraní. Vlastnictví takového ochranného vaku mohlo být ovšem dosti zbytečnou investicí, vzhledem k zákazu vstupu s notebooky na palubu, který úřady zavedly, asi aby co nejvíce zvýšily nepohodlí cestujících, bez toho, že by to nějak vyrovnaly snížením stupně jejich ohrožení.

Ačkoliv je dnes ještě příliš brzy určit, jaký dopad na cestování budou mít poslední teroristické útoky ve Velké Británii, odborníci se domnívají, že v dlouhodobém horizontu spíše minimální. Už z toho důvodu, že tato země v současnosti vychází pro americké turisty dosti levně. Každý den, který uplyne bez zvláštních událostí, hraje důležitou roli. Obavy z terorismu rychle ustoupí do pozadí a jsou vystřídány běžnými úvahami zcela praktické povahy, jako třeba zda si turisté vzali dost dětských plen, či jestli nezapomněli na svačinu.

David Shaftel přiznává, že obavy z terorismu u něj panují od té doby, co tři roky žil v Bombaji. Toto město zažilo v krátkém sledu za sebou několik krvavých teroristických útoků. Nejznámější je třídenní obléhání hotelu Taj Mahal Palace z roku 2008 skupinou teroristů, která sem přiletěla z Pákistánu vyzbrojena automatickými zbraněmi. Výsledkem útoku bylo 160 lidí mrtvých. Velké množství z nich představovali hoteloví hosté a zřízenci, kteří byli nejprve drženi jako rukojmí a nakonec popraveni. Útok se stal těsně předtím, než Shaftel a jeho žena přiletěli do Indie. Bydlení v blízkosti místa, kde se útok stal, pak nebyl žádný med. Doslova všudypřítomné vojenské hlídky, betonové zátarasy, kavárny a jejich blízké okolí bez wi-fi  signálu, taková byla realita, na kterou se jen těžko zapomíná.

Ozvěna tohoto zážitku se Shaftelovi vrátila znovu v roce 2015, když s dvouletou dcerkou doprovázel svou ženu na pracovní cestu do marocké Marrakéše. Toto město toužil navštívit od doby, co se dočetl, že kapela Rolling Stones tu v 60. letech vystupovala na tanečních párty a Winston Churchill v La Mamounia, jednom z nejluxusnějších hotelů světa, popíjel šampaňské a koktejly umíchané z ginu. Tehdy se cítil skvěle a vůbec si neuvědomoval, že by město mohlo být nějak nebezpečné, dokud nevzal do ruky cestovní doporučení, jež ve formě útlé brožury vydaly místní úřady. Dočetl se v ní, že v Marrakéši existuje potenciální nebezpečí teroristického útoku pro turisty z USA. Okamžitě se ho zmocnila panika a začal si vyčítat, že cestou do tohoto města vystavil svou malou dceru nebezpečí. Hlavou se mu honily nejrůznější možné scénáře teroristického útoku. Nic z toho však manželce neřekl a po několika hodinách záchvat paniky odezněl. Poslední noc v Marrakéši mu v kapse tiše zabzučel mobil. Přišla zpráva o útocích v Paříži a po ní další, vždy informující o vyšších počtech mrtvých. Při sledování zpráv BBC se Shaftelovi náhle zastesklo po domovu. Nedokázal si uvědomit, proč vlastně. Jenom cítil, že doma by bylo mnohem bezpečněji. Informace, že jeden z teroristů byl Maročan, jeho tíseň jen zvýšila. Shaftel sice věděl, že to je iracionální pocit, ale nemohl si pomoci. Bylo v tom něco nevýslovně smutného, že byl z domova, zrovna když se na zcela odlišném místě planety odehrávaly ty příšerné věci.

„Ale je má úzkost z teroristů tak úplně mimo mísu?“ ptá se sám sebe Shaftel. A hned si na to odpovídá: „moje obavy se zhmotnily v okamžiku, kdy jsem uviděl fotku útočníků, co 3. června vytáhli dlouhé nože a rozběhli se po londýnském Borough Market, který jsem vždy považoval za své oblíbené místo. Pomohlo mi to ale dát si věci do správných souvislostí. Tak na příklad, epidemie násilí, způsobeného střelnými zbraněmi, má v USA  na svědomí mnohem více lidských životů, než tamější terorismus. Je to prostě fakt. Ten samý týden, co jsem musel podstoupit let na náhradní letiště v Erie a cestující na Kennedyho letišti se třásli strachy z obavy z terorismu, bezpečnostní agentury po celých Spojených státech odhalily v zavazadlech na 78 střelných zbraní, z toho 68 bylo nabitých. Pomohlo mi to uvědomit si, že moje záchvaty paniky jsou vyživovány neustálými upomínkami na teroristické hrozby, jako byla ta v Londýně. Napomáhá tomu také přítomnost po zuby ozbrojené policie a vojáků v ulicích, hlavně na místech hojně navštěvovaných turisty.“

Jestliže lidé, co jsou často na cestách, v duchu přemýšlí o tom, jaký by asi tak mohl být nejpravděpodobnější cíl útoku, pak si podle odborníků dobře uvědomují rizika. Turisté by neměli ignorovat teroristickou hrozbu jen proto, že se o ní zrovna hodně mluví v médiích, Na druhou stranu by ale také neměli tuto hrozbu přeceňovat. Jak tvrdí Rob Walker, agent z pojišťovací agentury, „když na to přijde, daleko největší nebezpečí, které turistům na cestách hrozí, je riziko autonehody. A to platí doslova na celém světě.“

George Morgan-Grenville, zakladatel cestovní společnosti Red Savannah, tvrdí, že nejlepší způsob, jak strach z terorismu překonat, je ještě více cestovat. „Pokud lidé navštíví destinace, které považovali předtím za nebezpečné, a nesetkají se tam s ničím hrozivým, dostanou pak chuť na další cestování.“

David Shaftel s tímto názorem souhlasí. Čím více bude navzdory současným bezpečnostním hrozbám cestovat, čím méně bude měnit své obvyklé chování, tím lépe se prý bude na svých cestách cítit.

 

Nezávislé noviny, The New York Times. Foto: pxb.