Česká politika nedokáže v Bruselu obhájit český národní zájem

Česká republika se stala členem Evropské unie v roce 2004. Stačilo 13 let členství a většina českých občanů ztratila iluze, které snad před vstupem naší republiky do tohoto dříve elitního spolku evropských zemí měla.

Prounijní propaganda tvrdila, že všechny členské země jsou si rovny. Každý hlas má stejnou váhu, nezáleží, zda se jedná o velké Německo nebo maličké Estonsko. Dnes víme, že to byla velká lež. Ani před přijetím Lisabonské smlouvy si nebyly země v Unii zcela rovny. Evropská unie byla dirigována tandemem Německo – Francie, a ostatní členské státy pak už jen více méně ochotně přijímaly to, co se mezi Berlínem a Paříží upeklo. Kdo se zdráhal, byl buďto přinucen, nebo uplacen. Když se lidé v referendu vyslovili proti, lidové hlasování se opakovalo tak dlouho, až kverulantská země vyslovila souhlas. Po přijetí Lisabonské smlouvy skončily i tyto ciráty. K přijetí pro suverenitu států tak zásadní věci, jako je program redislokace běženců, stačilo už jen hlasování v Radě ministrů.

Dnes státy visegrádské skupiny sklízejí hořké plody své naivní politiky. Neuvědomily si včas, že Lisabonská smlouva představuje ve své podstatě dokument, jenž může ohrozit samé základy jejich tisícileté státnosti. Jedná se o pokus bruselských byrokratů o federalizaci Evropy. Pokus o glajchšaltování její dosavadní národnostní pestrosti, její kulturní a sociální různorodosti, jejích dosud odlišných tradic i jejích často zcela protichůdných zájmů.

Český národ má velkou smůlu na své politické představitele. Vyznačují se lokajskou náturou, která si libuje v poklonkování vrchnosti. V minulosti to byla Vídeň, pak Paříž, potom Moskva, dnes Brusel. Český národní zájem byl pro naši politickou reprezentaci takřka sprosté slovo. I když měla nejrůznější možnosti už během přístupových jednání vyjednat s Bruselem nejrůznější výjimky, neudělala v té věci vůbec nic. Dnes české veřejnosti tvrdí, že NIKDO nemohl tušit, že se vyskytnou hrozby jako dnešní imigrační krize. NIKDO prý nemohl tušit, že se zkříží zájmy Západu a států Visegrádu, takže Brusel nám sem teď bude pod hrozbou vysokých finančních postihů nutit nejprve tisíce, později ale zcela jistě desetitisíce migrantů z Afriky a Asie. Tedy lidí se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a většinově muslimským náboženstvím. Prý není dokázáno, že by se tito migranti dopouštěli v hostitelských zemích násilné činnosti. Co bohužel už ale dokázáno je, že se této násilné trestné činnosti budou dopouštět jejich děti. Zkušenosti s islámským terorismem a nezvládnutou imigrační politikou v západních zemích jako je Francie a Velká Británie hovoří jasnou řečí.

Česká politická reprezentace v minulosti hanebně selhala, když nedokázala vyjednat s Evropskou unií potřebné bezpečnostní pojistky, jako třeba výjimku z volného pohybu osob. Neplatí výmluva českých politiků, že Česko je malé a takovou výjimku by si nemohlo vymoci. Například Dánsko je ještě menší než Česká republika a má hned čtyři důležité výjimky z evropského práva. Nemusí třeba vůbec zavést jednotnou měnu euro. Dále si vymohlo, že dánské národní občanství nesmí být v budoucnu nahrazeno eurounijním občanstvím. Dánsko nemusí také vysílat jednotky do společných reakčních sil EU. A poslední, veledůležitá výjimka praví, že Dánsko je vyjmuto z unijních pravidel týkajících se hraničních kontrol, poskytování azylu, migrace a civilního práva. Dánsko je sice členem Schengenu, účastní se ho ale jen na mezivládní úrovni.

Z dánského příkladu je tedy zcela jasné, že i malý stát si může na Bruselu vynutit řadu ústupků, musí však existovat celonárodní konsensus, co je národní zájem, a co jde naopak proti němu. Česká politika si musí konečně uvědomit, že české národní zájmy nemusejí být nutně totožné se zájmy bruselské eurounijní administrativy a zájmy berlínských a francouzských politických elit. Definovat, co je skutečný český zájem, a ten začít tvrdě obhajovat. I za cenu, že to bude znamenat konec dosavadní idylky.

 

Nezávislé noviny