Čekání na nové elity

Problémem dneška je, že se český národ ocitl znovu, v moderních dějinách už poněkolikáté, bez vlastních elit. Otázkou je, na jak dlouho, a jaké ty nové elity budou.

Česká společnost už dosti dlouho spíše tápe, než ví, spíše se mýlí, než by měla pravdu, přesto se znovu a znovu, s houževnatostí až neskutečnou, pokouší nalézt nový model společenského uspořádání. Proč vlastně Čechům přestaly vyhovovat dosavadní politické strany, které tu přeci existovaly mnohdy už od sametové revoluce a samy sebe proto začaly považovat za tradiční? Co se najednou tak změnilo?

Odpověď má několik rovin. První rovinou je dlouhodobá nespokojenost české veřejnosti s polistopadovým politickým vývojem. Lidé si dosud pamatují na chvíle plné euforie, kdy národ byl skutečně sjednocen, a to nadšením nad znovunabytou svobodou, dále nadějí, že přestane více než dvacetileté přešlapování na místě a věci se konečně pohnou vpřed, a konečně vizí, jež spočívala v návratu Čechů do rodiny vyspělých evropských národů. Proto byl národ ochoten – třeba i hodně – se na určitou dobu uskromnit. Věřil svým politickým vůdcům, a tehdy to ještě byli lidé, kteří byli jedněmi z nich, těmi, kdo ještě včera s nimi společně sdíleli kanceláře či dílny, že jsou dostatečně kompetentní, a hlavně morálně bezúhonní, takže jejich důvěru nezklamou. Tehdy jim bylo slibováno, že když si utáhnou opasky, což byl eufemismus pro bolestivou transformaci ekonomického a politického systému v republice, tak do pěti let Československo dohoní v životní úrovni sousední Rakousko, do deseti let pak také Německo.

Dobře víme, jak to celé dopadlo. Během pár let zmizel stát, který byl doslova vyvzdorován na celé Evropě, byl vybojován díky prolité krvi mnoha tisíců Čechů, kteří jakoby náhle zemřeli zbytečně. To byl ten okamžik, kdy se lámaly dějiny. Rozbití Československa, a jeho konec nenastal vinou Čechů, ale snad právě pro ně měl tento fakt mnohem závažnější důsledky, protože znamenal zpochybnění dosavadní logiky dějin. Od té chvíle byla porušena kontinuita se vším, čeho si Češi do té doby cenili nejvíce, tedy s Masarykovou první republikou, a nastalo období pochyb. A právě ve chvíli, kdy byl národ znejistěn na nejvyšší možnou míru, v momentu, kdy se nemohl opřít o tradiční mravní jistoty, nastal jeden z nejmasivnějších přesunů majetku v jeho historii. Bez pevného právního rámce a za absence tradičních morálních hodnot bylo možno jakoby vše. A bylo mezi Čechy mnoho těch, kdo toho bez skrupulí využili. Ke své věčné hanbě.

Jedním z těch, kdo ovšem selhal nejvíce, byly elity. Novináři si neplnili svoji stavovskou povinnost, která je zavazovala, aby kontrolovali politickou moc, ale naopak s mocí kolaborovali a před národem obhajovali masivní přesuny majetku konané v právním vakuu. Heslem doby se stalo: Privatizaci je třeba dokončit za každou cenu. Tak to tehdy stálo v komentářích na stránkách našich předních deníků. Ta cena ovšem byla hodně vysoká. A dodnes se její účet nevyrovnal.

Politické elity nečinně přihlížely, jak se rozkrádá státní majetek. Pravicoví politici do omrzení opakovali mantru o státu, který je špatným hospodářem, jakoby stát měl sám o sobě nějakou tělesnost. Ne, stát nebyl špatným hospodářem. To jen jednotliví ministři, jednotliví tajemníci odborů, jednotliví a zcela konkrétní úředníci tehdy zcela selhali. Měli v rukou všechny páky, aby vedli stát s péčí dobrého hospodáře. Ale raději tehdy dali přednost osobnímu obohacení. Podlehli pokušení, které jim velelo, aby využili té ohromné historické chvíle, kdy se, nikoliv obrazně, ale doslova, majetek válel na ulici, a oni si ho tehdy nabrali plnými hrstmi. A stejně tak i lidé, kteří místo aby zprivatizované podniky ozdravili, aby se staly konkurenceschopnými ve světě, je přivedli k bankrotu. Bankrotu, po němž ovšem oni osobně byli bohatší než kdykoliv předtím.

Národ trpěl, když musel pozorovat, jak stát, který už předtím strádal pod vedením komunistů, nyní padá ještě do prudší spirály vedoucí strmě dolů. Vstoupili jsme s velkou slávou do NATO. Bylo nám přitom tvrzeno, že jde spíše o debatní politický klub než vojenskou organizaci. A pár týdnů poté už nad našimi hlavami přelétávaly bombardéry s pumovnicemi plnými bomb, které mířily na Bělehrad. Ten Bělehrad, jehož obyvatelé stáli pevně při nás, když naši vlast napadla vojska Varšavské smlouvy, prý, aby tu potlačila kontrarevoluci.

Pak jsme vstoupili do Evropské unie. Jako do rodiny suverénních, demokratických evropských zemí, kde každý národ bude mít svůj hlas, jenž prý bude respektován. Pár let poté už ale vidíme, že jakási schůze jakýchsi ministrů vnitra má tu moc nařídit Čechům, do té doby suverénnímu národu, aby do své země přijali stovky a snad i tisíce lidí, patřících do zcela jiného civilizačního okruhu a vyznávajících zcela jiné náboženské a kulturní hodnoty. Lidí odlišných od nás do té míry, že jejich přijetí může fakticky ohrozit naší vlastní národní existenci.

A to vše za souhlasného hýkání většiny českých politických a kulturních elit. Elit, které by měly první stát na stráži obrany hodnot, jakými jsou národní bezpečnost, státní kontinuita, nebo kulturní svébytnost.

Faktem je, že naše elity už nejsou národní. Ani snad nemohou být, jinak by Milan Uhde již na počátku 90. let veřejně neprohlásil: „Národ? Já nevím, co to je“. Ano, řekl to tehdy, když se rozpadalo Československo, snad v reflexi na národovecké šílení slovenských mečiarovců. Přesto, pane Uhde, národ se nesmí nikdy zapřít. A tento národ byl od té doby zapírán českými elitami často, až se samo slovo Národ stalo v těchto kruzích skoro nadávkou.

Jak ostře to kontrastuje s oním velkým: „Jsem Čech rodu slovanského“, jež pronesl František Palacký, aby dál pokračoval, „i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento sice malý jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající.“ Čímž odmítl politické spojení s tehdy se sjednocujícím německým národem.

A když se naopak vahadlo společenského mínění v Čechách vychýlilo na tu stranu, že se začalo uvažovat o možném spojení českých zemí s ruským samoděržavím, ozval se proti tomuto blouznění zase Karel Havlíček Borovský, když vyslovil: „Zkrátka a s hrdostí řeknu: ,Já jsem Čech‘, ale nikdy: ,Já jsem Slovan‘. (…) Slované mají čtyři vlasti, a ne jednu vlast: a patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.“

Tito muži byli národními liberály, a nestyděli se za to. Třetí velký muž, T. G. Masaryk sice liberálem nebyl, velkým Čechem ale ano. Právě on na prahu svého stáři odešel do ciziny, aby v čele, jak on říkal, zahraniční akce, dokončil to, co jeho předchůdci kdysi dávno započali: obnovení samostatného českého státu.

Pak následovaly roky budování i roky úpadku. Léta svornosti i okamžiky zrady a kolaborace. Objevovali se lidé velcí i docela malí. Vinou naší vlastní, ale ještě spíše vinou vnějších okolností, které pak osudově ovlivnily i naše domácí dění, se naše elity oslabovaly. Byly doslova vybíjeny nacistickými okupanty a pak znovu decimovány komunistickým režimem. To, co zbylo, je to, co dnes máme. Lidi, kteří sami sebe pasovali do postavení elit, ale které spíše než s národem cítí s cizinci. Skupinky osob sice často s akademickými tituly, ale nehlásící se k národní tradici, ba dokonce mnohdy pracující proti ní, když národ zrazují ve jménu jakýchsi ideologií a nadnárodních struktur.  Podnikatele, kteří se rvou den co den o dosažení stále vyššího zisku, ale bez toho, aby zohledňovali nějaké širší aspekty svého podnikání, aniž by měli ambice svým úsilím přispívat ke stále lepšímu postavení českého národa v rámci Evropy a světa.

Jak nepravděpodobné dnes je, že by o některém z polistopadových vrcholných českých politiků či intelektuálů mohl pisatel jeho memoárů jednou napsat něco v podobném duchu, jako se tak stalo v případě velikána československé historie, Milana Rastislava Štefánika: „Byl přesvědčen, že nejlépe pomůže svému národu tehdy, dosáhne-li úspěchů ve vědě.“

Ano, služba národu, to byl způsob, jakým kdysi uvažovaly o smyslu vlastní existence špičky českého národa. To byla ta skutečná národní elita. Způsob bytí, který vedl k tomu, že se v národě vynořili lidé jako podnikatel Tomáš Baťa, národohospodář Alois Rašín, který tvrdil, že za službu národu se neplatí, a celá široká plejáda intelektuálů Karlem Čapkem počínaje a Karlem Krylem konče.

Co říci na závěr? Snad vyjádřit přesvědčení, že nynější „elity“, nejsou skutečné národní elity, ale samozvanci, kteří se za elity jen vydávají. S národem nemají nic společného a národ to dobře ví. Český národ čeká, až vznikne nová elita, noví lidé, vzdělaní, mravně pevní a čestní, s velkou odvahou a krásným charakterem. Jako byli noblesní Palacký, vzdorný Borovský či majestátní Masaryk. Jako byl chrabrý Štefánik. Jako byl odvážný a podnikavý Baťa. Jako byl ušlechtilý Karel Čapek. Jako byl poměry bolestně trpící Kryl.

Nezávislé noviny

Náhledové foto (zleva doprava): Tomáš Baťa, Karel Čapek a Tomáš G. Masaryk

Zdroj: Tomáš Baťa, Autor: bata shoe company – post card, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6009805

Karel Čapek, Autor: neznámý – http://www.nndb.com/people/951/000113612/, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12706610

T. G. Masaryk, Autor: neznámý – http://www.sil.si.edu/digitalcollections/hst/scientific-identity/fullsize/SIL14-M002-01a.jpg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3526356